Koloběh života

Žila jsem se svým mužem spokojený život. Brali jsme se z lásky, syn se nám narodil až tři roky po svatbě. Po něm následovala holčička. Domek manželových rodičů se nám zdál pro výchovu dětí ideální. Kolem se rozprostírala velká zahrada a tchyně s tchánem mi připomínali mé vlastní rodiče. 

Tatínek měl to štěstí, že se dočkal alespoň prvorozeného vnuka, maminka už ne. A tak jsem svou lásku dávala těm dvěma, kterým jsem mohla poté říkat maminko a tatínku. Bohužel, i o ty jsme po čase přišli. Na starosti jsme tak měli celý dům. Děti rostly, měly vyšší nároky, a tak se můj muž rozhodl odejít za větším výdělkem do Prahy.

„Je to jen na čas, lásko. Brzy se k vám vrátím,“ říkával. Ach, kdybych tenkrát věděla, jaký podtext bude mít ta brzká pravda.

Několik měsíců můj muž a táta mých dětí pracoval v Praze a za námi jezdil jen jednou za dva týdny. Byl to náš velký svátek, jeho návrat domů. Vždy jsem oblékla děti do svátečního a všichni tři jsme ho šli čekat na nádraží. Nikdy nepřijel s prázdnou. Vždy mi přivezl kytičku, srdce z perníku nebo čokoládu a dětem nějakou hru. Na hračky už byly velké. Velké, a přesto tak malé, když toužebně čekávaly na svého tátu. Věděla jsem, že se jim stýská stejně jako mně. A všichni jsme se tvářili statečně a hráli si na to, že jsme na stesk velcí. Srdce se mi svíralo, když nás můj muž opouštěl.  To jsem ještě nevěděla, co nás brzy čeká.

Ten večer jsme se loučili po telefonu zrovna tak, jako večer předtím a všechny, co jim předcházely.

„Lásko, už ať jsem u vás. Mám pocit, že se mi srdce rozskočí, praskne, než bude pátek,“ řekl mi můj muž ten večer. V pátek končil v práci a jel za námi. Byl to náš šťastný sudý pátek v měsíci.

Ráno mi přišli říct, že můj muž už není mezi živými. Měl během noci náhlou srdeční příhodu, které podlehl.

Lásko má, proč jsi tak spěchal? Vždyť my bychom počkali. Počkali bychom na tebe, však už jen rok a chtěl ses vrátit domů. Domů, za námi. Tak ses nám vrátil v jiné podobě. Já na to nebyla připravena. A co teprve děti? Šly do puberty a byla jsem to já, jejich máma, která jim musela oznámit, že už nikdy nebudeš s námi.

Žila jsem několik let sama s dětmi na vesnici. Bylo to velmi těžké, ale nikdy mě nenapadlo to vše kolem opustit. Žila jsem v domě, kde vyrostla má láska. V domě, kde žili mí náhradní rodiče a vyrostly i naše děti. Jen jsem stále byla hodně sama. Chodila jsem do práce a měla pár kamarádek. Kamarádek, které ne vždy měly čas stejně jako já. Měly své domovy, své partnery a děti.

Děti vyrostly a dcerka se provdala do Švýcarska. Nemohla jsem jí zkazit její štěstí. Patrika poznala na stáži, kterou měla právě tam, v krásné zemi, kde se rozhodla žít po boku své lásky. I syn se postavil na své nohy, když mi jednoho dne oznámil, že se chce přestěhovat do vlastního. Žije jen kousek od našeho domku, ve městě, v malém bytě se svou přítelkyní. Často se navštěvujeme, pomáhá mi se zahradou. Najednou jsem pocítila uvnitř sebe obrovskou samotu. V tu dobu jsem si často prohlížela fotky z dob, kdy jsem byla šťastná. Na všech těch snímcích byla mladá rodina, muž, žena a děti, my čtyři, lásko.

Věděla jsem, že se sebou musím něco udělat. Nemůžu jen sedět a smutnit. Musím zase žít. S mužem jsme chodívali na hory, jezdili k vodě a toulali se lesem. Spousta lidí mi říkala, že jsem ještě mladá na to, abych žila sama. Pokusila jsem se proto i seznámit s novým mužem. Ta snůška povrchních, sobeckých, zadlužených a citově chudých individuí mě přesvědčila o tom, že dobře už bylo a můj zesnulý muž byl asi mou jedinou láskou v životě. Mám ale děti a spoustu vzpomínek! Jsou lidé, co nemají ani tolik, co já.

Pak jsem začala chodit do lesa sama. Vracela jsem se ve vzpomínkách do chvil, kdy jsem byla naprosto šťastná. Tolik mi toho život dal, aby mi to vzápětí zase nečekaně sebral.

Nevím, co se stalo, ale při jedné z mých procházek jsem asi špatně šlápla a zřítila se ze srázu. Nejspíš jsem na chvíli ztratila vědomí. Když jsem se probrala, klečel nade mnou muž, který mi říkal, ať klidně ležím, záchranku už zavolal. Marně jsem mu říkala, že mi nic není.

Skutečně mi nic nebylo. Byla jsem jen trochu odřená. Ten muž mě ale navštívil v nemocnici a tak nějak jsme si povídali. Byla jsem plná vzpomínek. Chtěl vědět, co jsem ten den dělala sama v lese, tak jsem potřebovala říct, že jsem vždy sama nebyla. Možná se mi to zdálo, ale v jednu chvíli muž setřel slzu z koutku oka. I on přišel o svou ženu, matku svých tří dcer. I jemu žijí dvě z dcer v zahraničí a on se cítí mnohdy sám.

„Škoda, že jsem starý,“ posteskl si, když jsme si povídali po mém propuštění z nemocnice. Ano, ač byl Jirka o 22 let starší než já, rozuměli jsme si. Oba jsme byli plní bolesti z odchodu blízkého člověka, oba jsme byli plní lásky, kterou jsme nemohli víc dávat.

Jirka byl starší věkem, ale miloval stejně jako já přírodu a cestování. Mohli jsme být přece kamarádi? Jak se ukázalo, i on měl místa, která chtěl ještě vidět a projít. A tak jsme začali spolu cestovat. Nikdy nás nenapadlo, abychom spolu něco měli. Byli jsme kamarádi. Jirka mi říkal často „panenko“ a nahlas litoval, že nemá o pár křížků méně. Někdy jsme si zašli jen na večeři. Cítila jsem najednou, že můj život má zase smysl. Jirka byl už v důchodu, a tak se mohl přizpůsobit mým směnám v práci. Společně jsme plánovali i dovolenou. Na ní všem tvrdil, že jsem jeho dcera. A já se s ním cítila jako s milovaným tatínkem. Naprosto jsem mu věřila, svěřovala jsem se mu se vším a myslela jsem si, že to tak bude napořád.

„Jako bys byla spokojenější,“ říkala mi má dcera, když mě zase po čase navštívila. Všimla si poslední dobou, že se trápím. Když jsem poznala Jirku, byla jsem zase klidnější, měla jsem se na co těšit.

Čas nezastavíme. Jiří po dvou letech, které jsme trávili často spolu, vážně onemocněl. Navštěvovala jsem ho v nemocnici a tolik si přála, aby mi ho ještě osud na nějakou dobu nechal. Co budu dělat? Nechci už jen přicházet o milované lidi ve svém životě. Po roce statečného boje Jirka své nemoci podlehl. Tu noc jsem viděla po letech padat hvězdu. Měla jsem tehdy jediné přání, nebýt zase sama.

Do roka se mi narodila vnučka. Krásné, růžové a zdravé miminko. Často za ní jezdím do Švýcarska, dělá mi radost. A, jak mi vysvětlil syn, abych měla své štěstí i blíž, narodila se synovi rovnou dvojčata. A tak jsem dnes hrdou babičkou jedné krásné vnučky a dvou čiperných vnuků.

Myslím, že osud to tak chtěl. Dal mi dar poznat lásku i loučení, dovolil mi poznat velkého přítele, kterého mi po čase také vzal, aby mě pak obohatil o krásná vnoučátka, pokračovatele rodu. Tomu se říká koloběh života. Koloběh, který nikdy nekončí. Jsem smířená s osudem, raduji se z každého dne a dnes chápu, že to tak muselo být. Nikdo nežijeme navždy.