Králík

Soused choval králíky. Měl králíky normální, na jídlo, i výstavní, na okrasu. Byl na svůj chov náležitě hrdý a každému se jím chlubil. Já nebyl výjimkou. Divil jsem se jen, že jeden z oněch výstavních králíků vypadal stejně jako běžní divocí králíci. Šedivý ušák, hubenější, než jeho tlustí kamarádi určení k snědku.

„Ty nevidíš ten rozdíl? Ty běhy! To je přece rozdíl!“ tvrdil soused. Ač jsem se díval, jak chtěl, neviděl jsem. Pro mě to byl obyčejný králík, a basta.

Ten den jsem spěchal. Musel jsem toho hodně zařídit. Usedl jsem za volant a vyjel z domu. Po pár metrech mi skočil pod kola králík. Krve by se ve mně nedořezal. Vypadal jako obyčejný králík, a tak to klidně mohl být i ten výstavní od souseda. Králík to, bohužel, nepřežil. Prohlížel jsem si jeho běhy. Jsou dostatečně jiné, než běhy jiných králíků? Pro jistotu jsem ho vzal s sebou.

Když jsem se vrátil domů, už se stmívalo. Sousedé nebyli doma. Vkradl jsem se tajně na jejich zahradu. Chtěl jsem zkontrolovat králíky. Kotec od šedivého výstavního králíka byl prázdný. Musel sousedovi utéct. Teď nejspíš leží tuhý v kufru mého auta. To bude polízanice. Rozhodl jsem se, že králíka vrátím do kotce, aby to vypadalo, že chcípl sám. Vždyť stopa po pneumatikách byla téměř neznatelná. Králík vypadal jako živý, jen byl mrtvý. U čumáčku měl kapičku krve. Mohl se něčeho špatného nažrat a chcípnout. Popadl jsem králičí mrtvolku, ještě jsem ji trochu přečesal a upravil a položil do kotce. Kotec jsem zase zavřel a šel domů.

Druhý den ráno soused přiběhl celý vyjevený k našim dveřím ještě v pyžamu. „Tam, tam, tam…“ ukazoval směrem ke králíkárnám. „Co tam?“ Táhl mě přes celou zahradu, až mě dotáhl na místo a ukazoval na kotec výstavního králíka. Podíval jsem se a snažil se tvářit nechápavě. Pak jsem pronesl: „On ti, Pepo, chcípl?“ „Co chcípl! Já ho snědl a on se tu znovu objevil. Pomstil se mi.“

Jak se později ukázalo, sousedův výstavní králík zahubil všechny své potomky. Šest malých králíčků mu padlo za oběť. Pepa se mu pomstil tak, že ho upekl na slavnostní oběd. Já tedy zajel obyčejného divokého králíka!

Chvilku to trvalo, než si soused přestal myslet, že se zbláznil. Já se nikdy nepřiznal. Namluvil jsem mu totiž, že králíka možná někdo našel, nebo v lese zastřelil a jen ze srandy ho asi sousedovi nastražil do prázdného kotce. „Asi chlapi, viď? Nemůžou mi zapomenout, že jsem nad nimi minule vyhrál v hospodě v kartách.“

Přikývl jsem. Na někoho jsem to musel hodit.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete