Kterak jsem málem prohodila Maupassanta oknem čili Malá úvaha o staromilství a povinné literatuře

Antikvární literatuře jsem propadla už dávno. Pohádky, dětské knížky, dívčí romány, dobrodružné knihy tvoří jádro sbírky, kolem kterého se rozmnožila i díla společenské literatury. Staré knihy mám ráda nejen pro krásné řemeslné zpracování, poctivé vazby, realistické ilustrace, ale libuji si i v jejich archaickém jazyce. Tedy někdy…

Nedávno jsem sáhla po sbírce povídek od Guye de Maupassanta, dílem proto, že mne před lety okouzlil jejich výbor v rozhlasovém podání, dílem proto, že je to jeden z mála autorů, které jsem pominula v rámci školní četby. Z Francouzů jsem si veskrze zamilovala Dumase, Huga i Balzaca. Od Maupassanta jsem vlastně znala jen ten rozhlasový výbor „Strach“, který namluvil pan Mrkvička a který se tak báječně poslouchá, když je večer tma a venku třeba zuří bouřka. Psychologické povídky o strachu, který propuká z vážných i banálních příčin, o strachu z vlastního já, o strachu ze šílenství a pomatení smyslů, není v nich nic nadpřirozeného, a přesto mají působivost hororů. Když jsem se chopila sbírky „Povídky dne i noci“ (nedatovaná vazba, tedy jistě vydání starší roku 1918), očekávala jsem podobnou směs realistické kresby a fantaskních představ. Pravda, několik jich neslo rysy grotesknosti a tajemna, ale část mnou naopak otřásla.

Ty povídky totiž byly nelíčenou přehlídkou opovržení vůči ženě. Kritický pohled či nadhled vůči společnosti jsem z nich nepoznala, naopak jako by autor vkládal šovinistickým hrdinům do úst myšlenky, které považuje za správné. Muž svede dívku, přivede ji do neštěstí, odmítne si ji vzít a na druhý den zmizí. Žena má štěstí, najde nového muže, a když ji po několika letech bývalý milenec spatří, touží po setkání se svým synem. Ani stopy po tom, že by snad měl nést za svoje činy odpovědnost, čtenář ho má chudáčka litovat, jak touží po dítěti a osud je k němu nespravedlivý, že jí ho nemůže odvést... Jindy muž přirovnává lásku ženy k situaci, kdy na něm byla závislá fena, která pošla steskem. Vypráví příběh, kdy se mladý šlechtic zamiloval do dívky, kterou si přivedl za služebnou za jistým účelem, ale jakmile otěhotněla, provdal ji okamžitě za hulváta, kterého pouze zajímalo, zda zdědí její věno. Zemřela steskem a on historku dával k dobru při popíjení s kamarády. Nevím, buď jsem přecitlivělá nebo naopak otupělá brakem a detektivkami, ale v žádné povídce jsem nevyčetla kritický osten, který by slavný spisovatel chtěl zatnout do vlastních řad. A když jsem se ovládla a neprohodila sbírku zavřeným oknem (přece jen by to byl drahý špás) uvědomila jsem si hned několik věcí.

Povinná literatura vybíraná ze starších dob tady není od toho, nebo přinejmenším ne pouze od toho, abychom obdivovali jazyk, který samozřejmě neodvratně zastarává. Není snad ani tak důležité, že nám přibližuje vzdálenou historii států a národů, ale má čtenáři především říct něco o myšlení lidí oné doby. Ukázat jim ho in natura. Přimět k srovnání tím, že mu ukáže reálnou tvář autora a dobový obraz skutečnosti. Najde se mnoho z nás, kdo čtou starou literaturu a staré překlady pro krásu jazyka. Ano, já z toho mám estetický prožitek, ale chápu, že někdo nemusí. Přesto jsem pro to, aby četl, protože žádný učebnicový popis jím neotřese tak jako vlastní slovo autora a vědomí, že to myslel vážně. Ať nečte Babičku proto, aby obdivoval popis venkovského života, ale aby si uvědomil, jaký byl život na chudé vsi a jaké bylo žít v době, kdy vrchnost měla moc odvést ženě snoubence na sedm let do války. Ať nečte Remarqua pro popis válečné vřavy, ale pro pocit zmaru. To všechno je varování! Když se začteme ne povrchně, ale vědomě, ucítíme obrovský vděk za to, že žijeme v době rozvinuté vědy a techniky i relativně obrovské svobody. Musíme vidět, že doby, které nám z pohledu moderní uspěchané doby připadají jako klidné, idylické, pokojné, bezstarostné, byly vždycky naplněné utrpením a mnohdy větším a neřešitelnějším, než jsou naše dnešní existenční starosti a stres.

Maupassant líčí vpravdě realisticky dobu, kdy žena byla majetek, který se zhodnocoval výší věna. Kdy nemanželské dítě bylo jízdenkou do chudobince nebo vězení, kdy se láska ženy považovala za obtěžující pošetilost. Ve chvíli, kdy čtu řádky takovýchto příběhů, jsem hluboce vděčná za celé feministické hnutí, ačkoli s jeho radikálním křídlem ideově nesouhlasím. Nemyslím si, že bychom se měly snažit mužům ve všem vyrovnat a předstírat, že rozdíl mezi pohlavími je jen vnějškový. Nemám chuť fárat do dolu a jezdit s traktorem a v zásadě bych vůbec neměla nic proti životu ženy v domácnosti. Ale důstojnému a svobodnému, jaký nám západní civilizace vybudovala. Moc často voláme po návratu starých pořádků a tradic, aniž bychom si uvědomovali, čeho se to vlastně dovoláváme. Ale stačí pár kapitol ze sto padesát let staré knihy a člověk hodně rychle přijde na jiné myšlenky. A to je má obhajoba této literatury a jejího místa ve škole. Je velký rozdíl, když se jen vypráví „jak to bylo“, a když máte před očima názory reálných lidí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10