Kterak jsem sama sobě dělala taxikáře

Jsem milovnice koček, tzv. kočkomil. Měla jsem před lety nádhernou perskou kočičku, pojmenovala jsem ji Macíček, ačkoli byla šlechtického původu a tomu odpovídalo její jméno  v „občance“ neboli rodokmenu. Ale volejte na svého miláčka Betty Jürbend... Nehledě na to, že v odborné literatuře jsem se dočetla, že kočičí jméno by mělo obsahovat sykavku, což „c“ a „č“ jsou. Macíček byl(a) velice přítulná, hravá, ráda se mazlila, milovala automatickou pračku, ohromně ji bavilo dívat se na rotující prádlo a vydržela předlouhé minuty sledovat rybičky v akváriu.

A co bylo pro mne nejfantastičtější, pokaždé, když jsem se vracela domů, čekala už za dveřmi, ačkoli bydlím ve 4. patře. Samozřejmě nikdy jsem nezjistila, jestli mne poznala už dole u vchodových dveří nebo až když jsem přicházela od výtahu, ale za těmi dveřmi seděla a čekala vždy, roztomilým MŇAU mne pozdravila a leckdy mi objala tlapkama kotník. Bylo to vždy dojemné. Mnoho lidí tvrdí, že kočky jsou falešné, ale je to tvrzení, s kterým musím tvrdě nesouhlasit. Jsou věrné (měla jsem pak ještě jednu číču, také věrnou, ale o ní někdy příště).

Jednoho krásného dne, vlastně večera, kolem 22. hodiny, vracela jsem se z práce („fungovala“ jsem tehdy jako OSVČ, ale nic moc...), také tak čekala, pozdravila a vrhla se mi na nohu. Jenže ouha! Drápkem mi rozsekla cévu na kotníku. Nijak zvlášť to nebolelo, ale během pár vteřin se o mne pokoušely mdloby. Nesnáším pohled na krev. Tehdy jsem překonala sama sebe a děkovala Bohu, že jsem den před tím vyřadila a vyprala cíchu, že ji budu mít na hadry. Teď se hodila. S velkým sebezapřením jsem zaškrtila kotník, moc to nepomohlo, natrhala pruhy z cíchy a kotník obalila tak, že slon by se za takovou tlapu nemusel stydět. Naštěstí se mi tehdy povedlo zaparkovat před domem, takže jsem sjela dolů, nasedla do auta a jela do Vinohradské nemocnice, což bylo v tuto noční dobu asi tak za 7 minut.

Vlítla na chirurgii.... no co vám mám popisovat. Sestra, když viděla krvavou sloní nohu, tak skoro taky málem omdlela, no vytřeštila oči, okamžitě volala chirurga, vysvětlila jsem co a jak, bodli mi injekci proti bolesti a pan doktor se jal sešívat cévu. (Pokaždé, když vidím Danu Morávkovou v Ordinaci jako cévařku, vzpomenu si na tento svůj zážitek). Dobře to dopadlo, pan doktor se zeptal, kdo  mne přivezl. Když jsem mu řekla že já, prohlásil, že jsem se při této ztrátě krve zbláznila, že jsem klidně mohla omdlít za volantem, načež jsem ho odzbrojila informací, že jsem se rozhodla, že neomdlím a že se zase odvezu domů. Mám pocit, že měl dojem, že začínám mluvit z cesty. Dostala jsem ještě nějakou injekci, napít vody, posečkala půl hodiny v čekárně, pak se rozloučila a odešla. Při návratu domů mne Macíček opět čekal(a), samozřejmě objal nohu, tentokrát tu druhou a já se jen nadechla a řekla si: Pane Bože, ne... Dobře to dopadlo, druhý kotník zůstal „vcelku“; rány se mi dobře hojí, za 2 dny jsem o ničem nevěděla.

Ještě bych chtěla dodat, že Macíček mi vždy spal(a) těsně přimknutá k mé hlavě a většinou za mnou chodila po bytě jako pejsek. Zlatá číča. Dožila se 15 let, pak jsem ji musela nechat uspat. Dostala nefrózu, věčně jsem s ní byla u veterináře, až mi jednoho dne řekl, že trpí a má bolesti. Dlouho jsem se z toho nemohla dostat. Čičinka byla pro mne členem rodiny. I teď, když to popisuji, mi vyteklo pár slz. Bůhví, jak dlouho trpěla, než mi to veterinář oznámil. Člověk má mluvidla a může se vyjádřit se svými pocity, ale co chudák zvířátko...Pravdou je, že přestávala jíst a měla jsem dojem, že má smutné oči. Veterinář mi tehdy řekl, že mi včas řekne. No, a jednoho dne řekl. Ach jo...