Láska ke svému otci

Blížily se Vánoce, a já tak nesnáším tenhle generální úklid. Stejně to nikdo neocení a není to ani poznat. Umývám nábytek, skleničky... Nejraději bych všechno sklo vyházela, ale už jsou vlastně historické, je to moje výbava. V dřívější době musela mít dívka výbavu, teď je to k ničemu.

Vezmu do ruky dřevěnou vyřezávanou a barevně zdobenou krabici, ta je opravdu už historická, tu mám po svých rodičích. Láskyplně jsem ji pohladila po víku a posadila jsem se do křesla. Otevírám krabici, která je plná vzpomínek. Pracovní knížka mého táty, doklad, který zaručil mojí mámě, že mohla bydlet ve vesnici u táty jako jeho manželka, oddací list a spoustu dalších listin. Beru do ruky fotografii mého táty, kde byl ještě mladý. Usmívá se na mě lázeňský frajer, husté černé vlasy a padnoucí oblek. Je mi jasné, co se mámě na mém tátovi líbilo. Usmívám se nad fotografiemi, kde je táta jako frajer a vedle něj utrápený pohled mé mámy.    

Od malička si pamatuji, že moje máma neměla moc důvodu k radosti a smíchu. Úsměv mi při vzpomínkách zvadl.  Moje máma to neměla s tátou lehké,  holdoval alkoholu. Pamatuji si na pravidelné hádky, na to, jak jsem musela chodit vyzvedávat tátu z hospody. Ten mě chytil za ruku, odvedl k výčepnímu pultu, ukázal číšníkovi  prstem na balíček bonbonů, které mi vtiskl do ruky a otočil mě směrem ke dveřím. Já zvesela utíkala za mámou, hopsající po chodníku s balíčkem bonbonů v ruce, které jsem pevně svírala, byla to pro mě vzácnost. „Kde máš tátu,“ spustila na mě máma. „Nevím, sedí v hospodě a na stole má pivo,“ odpovídám s plnou pusou,  cucám tvrdý bonbon. „Zase si tě koupil a poslal tě domů, co?“ zlobí se máma a pláče.   A já nevím, co mám dělat, nechtěla jsem se rozloučit se svými bonbonky. Schovala jsem si je do šuplíku v kredenci.

Také si vzpomínám na jedny Vánoce, to mi bylo 15 let. Vidím to před očima, jako by to bylo včera, opilý táta v posteli, plačící máma u stromečku a předává mi vánoční dárek - manikúru. Můj bratr se ženil před Vánoci a máma neměla peníze, aby mi mohla koupit nějaký vánoční dárek. Nenáviděla jsem bratra za to. Byla jsem tak ošizena. Jsou jen vzpomínky, a že jich zrovna  nebylo málo. Nerada vzpomínám na své dětství, nebylo příliš veselé.  Zdraví mojí mámy bylo velice chatrné, s přibývajícím věkem trávila hodně času v nemocnici. Dávala jsem to za vinu mému tátovi, který ji psychicky týral i v důchodovém věku. Když jsem přijela na návštěvu, docházelo pravidelně k hádkám mezi nimi. Zvýšeným hlasem jsem je kárala, jestli toho nenechají, tak odjedu domů. Bydlela jsem totiž 200 km od nich daleko, takže jsem je navštěvovala zhruba jednou za tři měsíce.  Na druhou stranu musím tátu i pochválit, přesto, že neměl obě nohy, o které přišel ze zdravotních důvodů, dokázal být absolutně soběstačný. Uměl se v pohodě  sesoukat z vozíku, vypral koberce, dal si hadr na koště a umýval i okna. Do vany se dostal bez cizí pomoci. Ale všeho bylo do času. 

Je květen rok 2007 a bratr s manželkou se vrátili z USA, kde žili. Byla jsem velice ráda, protože zrovna moje máma dokončovala léčbu rakoviny a já ji zrovna prodělávala. Byla jsem ráda, že se vrátil, protože kdyby se se mnou něco stalo, aby se měl kdo o rodiče postarat. Co se může stát, mě ani ve zlém snu nenapadlo. Je 16. 9. 2007 a můj bratr ve svých 59 letech  umírá na rakovinu plic. Za devět měsíců po něm, 3. 6. 2008 umírá moje máma. Byla jsem psychicky na dně. Já sama, která se léčila na rakovinu, najednou jsem měla na starosti invalidního tátu. Co a jak dál, jsem nevěděla.  S lékaři jsem se radila, co mám dělat, jak to zařídit, že mám panelákový byt, táta s vozíkem se mi nevejde do koupelny, že ho neuneseme s manželem. Psychiatrička mi absolutně zakázala, že takhle to nemohu řešit a na onkologii mi řekli, že musím myslet na sebe, nemohu nic těžkého tahat. Domov důchodců, to byla jen jediná moje spásná myšlenka, za kterou jsem se ale styděla. Táta byl zatím v pohodě, nepotřeboval k sobě nikoho, ale opět jen do času. Potkala ho mozková příhoda a infarkt v jeden den najednou. Jezdila jsem za ním 200 km každých 14 dnů do nemocnice, kde si mi sestřičky stěžovaly na tátu, jak je agresívní a podobně. Když jsem jednou k němu přišla do nemocnice, ležel na samotce, přivázaný k posteli, až měl modré zápěstí, a plakal bolestí. Mluvil „z cesty“, viděl před sebou moji mámu, slyšel ji mluvit na chodbě, hledal ji, proč u něj není. “Stařecká demence,“ odpověděla mi lékařka, když jsem se zajímala o jeho zdravotní stav.  Brečela jsem u jeho postele, co se z něj stalo. Hladila jsem ho po tváři, která ztrácela barvu, jeho propadlé oči nevyzařovaly to jeho sebevědomí, ležela přede mnou troska, která byla připoutaná k posteli.

Zapojila jsem své známé i neznámé, chodila prosit na obecní úřad, až jednoho dne mi úřednice zavolala, že je volné místo v domově důchodců.  Bylo výhodou, že moji rodiče bydleli v bezbariérovém bytě, který taky měli od obce, tak se provedla výměna. Tím, že byl táta myšlenkami mimo, že nevěděl kde je a co je, bylo to jednodušší. Když jsem ho přivezla do domova důchodců, vidím to, jako by to bylo dnes. Nebavil se se mnou, nepodíval se na mě, srovnával si kapesníky do šuplíků, stále rovnal ručníky, nezvedl ani hlavu. Objala jsem ho, dala jsem mu pusu: „Tati, tady jsi doma,“ zvesela jsem spustila.  

“Vím, že nejsem, nevím, kde jsem, nevím, kam jsi mě strčila.“ Rozbrečela jsem se nad jeho slovy, protože měl pravdu, taky jsem to tak cítila, ale neměla jsem jinou volbu. Jezdila jsem každý měsíc za svým tátou, který si tam pomalu zvykal. Seděla jsem u jeho postele od rána od 11 hodin do 18 hodin, povídali jsme si, zpívali jsme si. Někdy jsme šli na procházku, někdy jen na lavičku do parku, ale pravidelně na hřbitov. „Máma byla pěkná, že,“ vždy mi říkal a snažil se pohladit fotku na pomníčku, na kterou se nemohl dostat. Přišel jeho čas, pomalu začal odcházet a s tímto stavem se nemohl smířit. Vadilo mu, že má neposedné vlasy, nemohl se už otočit, vadily mu plíny, vadilo mu, že už nemá sílu a vadilo mu, že má 82 let, i když si nikdy nepamatoval, kolik mu je roků.  „Tati, proč jsi mě nikdy nepohladil, když jsem byla malá, proč jsi mi nikdy neřekl, že mě máš rád, proč jsi mi třeba nekoupil nějakou hračku?“ jednou jsem se odvážila zeptat.  Podíval se na mě smutnýma, propadlýma očima, ztěžka zvedl ruku a položil ji na mou hlavu. „Děvčico, věříš, že já ani sám nevím, ale mám tě rád, jsi hodná,“ ztěžka mu sjížděla ruka po mých vlasech. Rozbrečela jsem se jak malá holka a táta se mnou. Objímali jsme se a já věděla, že jsme si konečně k sobě našli cestu.  Nikdy jsem k němu necítila tolik lásky a pokory, jako v tento moment. Nikdy jsem k němu necítila to, co se nedá ani pojmenovat. Hladila jsem ho po jeho šedivých vlasech a utírala mu slzy. Je 11. 3.2010 18:55 hodin a já volám do domova důchodců, jak se daří mému tátovi, že byl nastydlý, jestli je to lepší.  „Mladá paní, váš tatínek dnes zemřel v 18:50..."

Sepisovala jsem smuteční řeč a vložila jsem do ní své srdce, svou lásku ke svému tátovi. Lásku k otci, kterou jsem poznala až po 55 letech. Otcovskou lásku jsem dřív nepoznala a musela přijít až tehdy, kdy jsme byli jeden pro druhého. Nad otevřenou rakví jsem brečela a hladila jsem svého tátu po tváři. „Děkuji ti, tati, za všechno,“ a poklonila jsem se mu.

Zavírám dřevěnou vyřezávanou krabičku plnou vzpomínek, utřu si slzy a jdu zapálit svíčku. Svíčku pro mého bratra, mámu i tátu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10