Lásky v našem životě

Když koncem dubna vyhlásila redakce  nové téma na psaní našich  příběhů pod názvem: Láska má různé podoby, mnohokrát jsem se zamyslela, zda se pustím do psaní a kterou z lásek by bylo nejlepší vybrat.

Ve svých 58 letech jsem si už mohla dovolit svoje životní lásky začít bilancovat. Jenže jsem přišla na to, že těch lásek (a nemyslím teď tu, o které píší nejvíc básníci - lásku ženy a muže) bylo v mém životě poměrně dost a já najednou nevěděla, která z nich je ta nej..., protože lásky v mém životě byly různé a každá byla (či ještě je) něčím výjimečná a pro mě velmi důležitá.
Prožila jsem lásku k rodičům, která v mém srdci zůstane navzdory tomu, že už ani jeden z nich není mezi námi, lásku k sestře (i když jsme se v dětství nejednou pohádaly a popraly, ale když "šlo do tuhého", vždy jsme se jedna druhé zastaly a stále jsou z nás nejlepší kamarádky); první dětskou lásku (když se mi líbil v první či druhé třídě spolužák, který mě tahal za vlasy), lásku ke knihám (ke které mě vedli od malička rodiče a zůstala mi dodnes), studentskou lásku, která přerostla v lásku manželskou a která trvá dodnes, protože jsem se svým manželem začala chodit už jako středoškolačka, po pěti letech chození jsme se vzali a jsme manželi už více jak 37 let, lásku k přírodě a k horám (k té mě přivedla úžasná parta turistů, se kterými jsme prochodili kus Slovenska i zahraničí), lásku k rostlinám, ke zvířátkům..., v neposlední řadě to byla a je láska rodičovská, ačkoli náš syn je už dávno dospělý, přesto pro mne navždy zůstane malým dítětem.

A právě zásluhou syna, který z nás udělal prarodiče, nyní prožíváme lásku, o které jsem se vám rozhodla napsat.
Když nám před více jak šesti lety syn oznámil, že bude otcem, musím se přiznat, že jsem měla smíšené pocity. Najednou jsem se cítila stará. Ale to trvalo jen pár minut a najednou jsem byla jedním z nejšťastnějších lidí na světě. Měla jsem chuť se smát i plakat zároveň a nejraději bych už už své vnoučátko držela v náručí. Těšila jsem se, ale také jsem měla strach, zda bude všechno v pořádku, aby nenastaly nějaké komplikace...,  zkrátka hlavou mi vířilo tisíce myšlenek najednou, které mi při mém těhotenství nepřišly vůbec na mysl.

Vůbec mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, bude-li to chlapeček či holčička, hlavně ať na svět přijde zdravý človíček.
Konečně nastal den D a já jsem dostala na mobil SMS: Ahoj! Jmenuji se Alenka. Na svět jsem přišla 16.7.2006 v 15:15 hod., měřím 53 cm, vážím
3630 g.
Nejraději bych se bývala v tu chvíli hned rozeběhla do porodnice, ale to nešlo, v nemocnici probíhala karanténa a návštěvy byly zakázané. A tak jsem si musela počkat, až přijdou holky domů. Na první "setkání " s vnučkou nikdy nezapomenu. Spinkala v ložnici v manželské posteli a já jsem stála nad ní a z očí mi tekly slzy jako hrachy. A když mi ji Gabika položila do náruče, myslela jsem, že se samým štěstím začnu vznášet nad zemí.
Vnučka rostla ze dne na den, mladí k nám s ní často chodili a tak jsme mohli sledovat, jaké dělá pokroky. Přešly (vhodnější výraz by byl přeletěly) necelé tři roky a Gabika si našla práci. Ale protože většinou nejde nikdy nic tak, jak bychom chtěli my, neměli zajištěnou školku (přijímali děti až od září) a protože Mirko, Gabika i já jsme pracovali na směny, musel (a rád) nastoupit do role au-pair manžel, který byl v té době už v důchodu.

Musím ovšem přiznat, že začátky byly těžké. Malá, zvyklá na maminku, často plakala, odmítala jíst, spát, oblékat se a vysvlékat, nechtěla jít ven, potom zase domů, zkrátka byl to boj. Ale naštěstí tohle období netrvalo dlouho a Alenka zjistila, že je jí s dědou dobře, protože děda nemusí vařit, prát, žehlit a uklízet... a může se věnovat jen a jen jí a po celý čas si s ní hrát. Naráz se z nich stali nerozluční kamarádi.
Stávalo se často, že když přišli k nám na návštěvu, Alenka ke mně ani nechtěla jít, stále jen chodila za dědou. Bylo mi to trošku i líto, ale byla jsem ráda, že si k sobě ti dva našli cestu a vznikla mezi nimi snad ta nejkrásnější láska na světě.

Dnes už je z Alenky rozumná předškolačka, chodí k nám ráda a máme spolu moc hezký vztah. Ráda mi pomáhá při vaření a pečení, utírá nádobí, skládá vyprané prádlo, pozametá či i jinak vypomáhá, jde se mnou do města, na nákup nebo různé akce, ale pokud má možnost si vybrat, kdo si s ní bude kreslit, číst anebo si hrát, vybere si dědu a já doufám, že jim ta jejich láska vydrží celý život.