Loterie života

S Michalem jsme se znali rok. Byli jsme bláznivě zamilovaní. Michal byl můj první kluk v životě. On sám měl přede mnou jeden krátký vztah. Moc si nerozuměli. Když jsme se potkali, oba jsme najednou věděli, že to bude to pravé. Já žila ještě u rodičů, Michal bydlel u své tety, protože v útlém věku přišel o maminku a jeho tatínek vyjížděl často pracovně do zahraničí. Teta Ludmila, sestra Michalova otce, byla takové sluníčko. Ihned mě přijala jako vlastní dceru. A tak jsme s Michalem po práci trávili veškerý čas spolu. Mí rodiče si Michala taky oblíbili, a tak když jsem přišla poprvé s tím, že bych mohla u Michala čili u jeho tety, přespat, moc mi nebránili. Byla jsem už dospělá, řádně jsem pracovala a Michal byl slušný kluk. Byl také zaměstnán, nepil a nikde nic nevyváděl.

V létě jsme strávili spolu naši první společnou dovolenou a líčili si růžovou budoucnost. Ani jeden z nás neměl moc peněz. A tak jsme volný čas trávili sportem, procházkami do přírody a občas jsme si o víkendu zajeli někam pod stan. Hotel a luxusní dovolené jsme si zatím nemohli dovolit. Neměli jsme na to. Stačilo nám ale málo. Já byla vděčná, když mě můj Míša pozval občas na Kofolu nebo na párek v rohlíku. Já mu za to uklidila pokojík, nebo pomohla jeho tetě s vařením. Taková krásná mladá láska. Spolu jsme pak snili o lepší, bohatší a veselejší budoucnosti.

Michal pravidelně sázel. Nesázel moc, jen tak pro štěstí a pro radost z adrenalinu. „Kdybych jednou vyhrál, vzal bych si tě okamžitě za ženu a zařídili bychom si vlastní bydlení,“ říkal mi, když jsem mu v jeho pokojíku u tety usínala v náručí. Byla to krásná představa. Mluvili jsme o dětech, které jednou budeme mít, a představovali si naši růžovou společnou budoucnost. Tenkrát nás ani nenapadlo, že by to bylo jednou jinak.

Jednoho dne mi Michal zavolal do práce. „Já, já jsem vyhrál!“

Myslela jsem, že vyhrál jako obvykle nějakou stovku, možná tisícikorunu. Naposledy mě za takovou výhru pozval na večeři. Tentokrát ale Michal vyhrál pět set tisíc korun. Skutečný půlmilion! To bylo radosti. Bylo to v době, kdy byly byty mnohem levnější než nyní. A tak také s výhrou naložil tak, že si koupil svůj první byt. „Dva malé pokojíky a kuchyňský kout nám budou stačit,“ uvažoval. Já mu to odkývala. Jen představa, že budeme mít svůj vlastní koutek, který Michalovi bude říkat pane, mě nadnášela radostí. Měla jsem pocit, že mi najednou vyrostla křídla a já odletím někam pryč.

Byt bylo potřeba zařídit. Michal hned od začátku myslel i na mě, byť jsem zatím bydlela dál u rodičů. „Nemusíme přece spěchat?“ uvažovala jsem nahlas. Ještě jsem se necítila, že bych se měla od rodičů odstěhovat. I oni mi radili, ať ještě chvilku počkáme. „Můžeš tam občas přespat, strávit víkend, ale stěhovat se hned, a pak, kdyby to náhodou nevyšlo…“ nedomluvila máma. Já jí ale rozuměla. Taky jsem se ještě necítila na stěhování. Doma jsem měla všechno, rodiče mě v ničem neomezovali. Taky jsem se ještě chtěla doučit vařit. Pokud bych s Michalem už žila, nevařila by nám ani jeho teta, ani má máma, ale vše bych měla na starosti já. A představit se jako špatná kuchařka hned v úvodu jsem nechtěla.

Vlastně se nic nezměnilo. Dál jsme se měli rádi a já pomáhala Michalovi se zařizováním bytu. Vlastnoručně jsem mu ušila polštářky na jeho novou sedací soupravu. „Aby to tu bylo útulné,“ zhodnotila jsem. Ve skutečnosti jsem chtěla, aby byt nesl mé stopy. Potřebovala jsem mít jistotu, že náš vztah není v ohrožení, jako by dva malé vyšívané polštářky mohly toto zajistit.

Od oné výhry se Michal začal lépe oblékat. I mně přinesl občas pěkný dárek. Jednou to byla kabelka, pak zase luxusní hodinky, nebo prstýnek. Dalo se říct, že jsme se oba měli lépe. Jen můj milovaný postupně změnil své chování ke mně. Doposud jsme se na všem dohodli. Pokud jsem chtěla jít třeba na brusle, šli jsme. Dokázali jsme se shodnout na názvu filmu, na který půjdeme do kina, společně jsme se dohodli na programu na víkend a měli jsme stejný názor na politiku i naše společné známé.

Nyní ovšem Michal nesnesl, aby cokoli, co děláme, bylo podle mě. O náplni našeho společného času začal rozhodovat jen Michal. A tak jsme šli tancovat, přestože mě bolela noha, a když jsem s ním nemohla jít na bazén, šel klidně sám. Začal se mi vzdalovat. A přišla další dovolená „Pojedeme do zahraničí, někam hodně daleko,“ navrhl Michal. „No, do zahraničí můžeme, ale mělo by to být něco dostupnějšího,“ mírnila jsem jeho nadšení. „Však mám peníze. Můžeme kamkoli.“

„Ty máš. Já ale vydělávám jako žena poměrně málo, na dovolenou celý rok šetřím, a tak musím rozmýšlet,“ vysvětlovala jsem.

Michal měl ale svou hlavu. Já ať si klidně zaplatím, kolik jsem ochotna dát, a zbytek doplatí on plus svou polovinu. On na to má. Nechtěla jsem se hádat. Přestože jsem vysvětlovala, že by bylo dobré nějakou korunu ušetřit do budoucna, abychom měli na naše budoucí společné soužití a třeba až přijdou děti i na ně, Michal dál snil své sny o Dominikánské republice a podobně. Sám také vybral pobytový zájezd. A tak, ač mi stačilo třeba jen Chorvatsko, kde jsem jednou byla s rodiči, Michal trval na Dominikánské republice. I když mi sliboval, že mi zaplatí klidně i celý zájezd, dohodla jsem se s rodiči, že mi část peněz půjčí a pobyt jsem si zaplatila pro sebe celý. Nechtěla jsem přijímat tak drahé dary.

Už v letadle se ukázalo, že Michal snáší velmi zle let. Po dvou dnech u moře se ale z letu vzpamatoval a zbytek dovolené jsme si užili. Dokonce mi na dovolené koupil i nějaké suvenýry a velmi krásné šaty. Domů jsem se vrátila velmi spokojená a s přesvědčením, že nic nestojí mému přestěhování k Michalovi v cestě. A tak jsem se po návratu skutečně přestěhovala do Michalova bytu.

Nastaly běžné dny plné starostí o domácnost a bližšího poznávání toho druhého. Po pár dnech jsem zjistila, že vše doma se muselo točit kolem Michala. On to totiž byl, kdo vyhrál peníze, koupil byt, ve kterém nyní žijeme, a taky ho vybavil. A já jsem pouze přišla s pár igelitkami a dvěma polštářky. A tak bych měla být ráda, že v bytě můžu vůbec žít. Vše se točilo jen kolem peněz. A když jsem chtěla, aby bylo něco podle mě, šel trucovat do hospody. Den střídal den a Michal byl víc v putyce, než doma. A já jsem uklízela, prala, vařila a jako správná puťka domácí čekala doma, až se pán tvorstva vrátí. Víc a víc jsme se hádali. Mně vadilo, že Michal pije a jemu, že mu hospodu vyčítám. Proč, když on vyhrál tolik peněz? Může si snad něco ze své výhry upít. Myslím, že v té době byla už jeho výhra dávno utracena za bydlení, dovolenou, drahé oblečení, kosmetiku apod. Nyní jsme byli oba na jedné lodi a já očekávala, že stejně jako dřív budeme volný čas trávit spolu. Paradoxně čím jsme si byli blíž, tím jsme se víc vzdalovali. A tak jsem si jednoho dne sbalila svých několik igelitek a Michalův byt jsem opustila.

Michal přišel jen jednou, aby mě požádal, abych se k němu vrátila. Když jsem odmítla, uznal, že nemá zapotřebí se doprošovat. On, který tolik vyhrál. On, majitel krásného bytu.

U rodičů mi bylo dobře. Dál jsem chodila do práce a věřila, že jednou opět najdu lásku. Lásku, pro kterou nebudu jen figurkou, kterou si koupí za peníze, ale plnohodnotnou a milovanou partnerkou.

To se za dva roky také stalo. Můj manžel nikdy nic nehrál, nesázel a neriskoval. Dodnes ale tvrdí, že jeho největší a nejcennější výhrou v životě jsem já a naše děti. No uznejte, a to stojí za víc, než první cena v loterii.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete