Máme doma kocoura. Obyčejného mourovatého tvora, který je zvyklý běhat celé dny venku - v naší zahradě, sousedově zahradě, po louce, po poli. Domů se vrací, když ho dožene hlad nebo když vidí, že někdo z „jeho“ lidí pracuje na zahradě. To se odněkud vynoří, dotyčného pozoruje a „pomáhá“. Nejraději se natáhne uprostřed záhonu a důkladně zválcuje vše, co tam roste. Několikrát se překulí ze strany na stranu, zjistí, že to není pohodlné a jde se válet o kousek dál. Cestičky mezi záhonky zásadně nepoužívá, chodí rovnou za nosem.
V létě nocuje bůhvíkde, v zimě se může schovat v kůlně, kde je zásoba sena pro králíky. Někdy se zavrtá tak, že mu vykukuje jen hlava. Taky se vždy na podzim vykrmí do podoby koule, k čemuž přispěje i to, že mu naroste zimní srst, která je daleko hustší.
Také tuto zimu to bylo stejné. Jen s tím rozdílem, že kocour nenocoval v kůlně, ale vždy na noc odešel směrem k sousedově neobydlené dřevěnici. Je to zahrada s malým starým domečkem, který chtěl jeho majitel původně opravit, ale kvůli nedostatku času tam jezdí jen občas posekat trávu a letos v létě začal s přistavováním verandy. Začal, ale nedokončil a našemu kocourovi se tam zalíbilo, nikdo ho tam nerušil.
Jenže v polovině ledna během noci nasněžilo asi 20 cm sněhu a sněžilo dál. Kocour nepřišel k snídani, na oběd ani na večeři, nepřišel ani druhý den. Začala jsem být nervózní. Co když se mu něco stalo? Přejelo ho auto, roztrhal ho pes, ulovil ho dravý pták… Moje fantazie neznala mezí. Manžel mne uklidňoval, že se ráno určitě objeví.
Třetí den… a zase nikdo. Celá zahrada byla zasněžená do výše kolen a nikde ani stopa. Jen neporušená bílá pláň. Po obědě jsem to už nevydržela: „Co když někam zalezl a sníh mu zasypal vchod? Teď se nedostane ven a umře tam hlady a žízní. Než ten sníh roztaje, bude po něm,“ hučela jsem do manžela a snažila jsem se ho přemluvit, ať jdeme kocoura hledat. „Neboj se, kdyby bylo nejhůř, tak se prohrabe,“ utěšoval mne manžel. Ale já jsem neměla stání: „Když nepůjdeš se mnou, půjdu sama,“ rozhodla jsem se a oblékla se jako na polární výpravu. „Jdu k sousedovi,“ prohlásila jsem rázně, „jen nevím, jak se tam dostanu, když má zamčenou branku.“ Manžel se tedy také oblékl a šel se mnou.
Vzali jsme to zadem, přes zahradu, bořili se do sněhu a postupovali k sousedovu plotu. Má tam starou malou branku, která byla do poloviny své výšky zapadaná sněhem. I pro manžela bylo těžké ji otevřít. Nakonec se to podařilo, ale ani v sousedově zahradě nebyly žádné stopy. Obešla jsem kůlnu, volám, „číčám“, nic. Dobrodila jsem se k dřevěnici. Koukám, ale našeho kocoura nikde nevidím. Najednou ale slyším šramot. Jenže zvuk nepřichází ze země, ale odněkud shora. Zvedám hlavu a vidím, jak na mne z příšeří září dvě zelená očka. Je to on. Seděl celou dobu na nedokončené zídce verandy a žalostně mňoukal. Asi měl strach skočit do té spousty sněhu. Probrodila jsem se k němu závějí, vzala ho do náruče a nesla domů. Ten byl šťastný! Hned spořádal celou misku jídla a díval se, co by ještě snědl. Uložila jsem ho do sena a za hodinu dostal nášup. Zase se po něm jen zaprášilo. Třetí dávku dostal večer, to už si příděl vychutnával.
Další týden se držel doma, dokonce přiběhl na zavolání. Jenže sníh pomalu odtával a jeho výška se snižovala. No a kocour už je zase v tahu a domů chodí jen na jídlo. Inu i zvířata jsou někdy nepoučitelná.
ChytráŽena.cz