Margita a paní učitelka

Maminka říká, že jsem taková koza Dereza. To znamená vzpurná a umíněná. Nemyslí to zle. Já soudím, že je na mě pyšná. Jsem totiž taková jako ona.

Mám strašně ráda svobodu. Když vidím les, představím si, jak bych se tam proháněla s Lacem. Jen my dva. Laco by mě chytil a políbil. Ale to si jen vymýšlím. Laco miluje Elenu. Z toho jsem smutná. Proto ve škole zlobím učitelku. Ona je hodná. Připomíná mi ovci. Dívá se na mě smutnýma očima a já si na ní vybíjím zlost. Eleně říká: „Ty kozo sánská.“ Elena nosí totiž dlouhé vlasy rozpuštěné po ramenou. Nosím je tak po ní, ale učitelka mi ani jednou neřekla „kozo sánská.“

Vlastně bych pokaždé nemusela do školy. Možná, že by se to máma ani nedověděla. A když, asi by mě pochopila. Do školy se mi nechce, a zase chce. Štve mě, že učitelka mi nadržuje. Za každou hloupost mě chválí. U bílé holky by si nějaké maličkosti ani nevšimla. A když opisuju nebo mi někdo napovídá, úča dělá, že to nevidí. Jiný by to schytal!

Dělá to tak, protože jsem Romka. Myslí, že jsem hloupější než ostatní a že mě musí povzbudit. Ostatním romským žákům taky  nadržuje. Nenávidím ji za to, že ke mně není přísná jako ke Gojínům. Musím ji vyprovokovat. Ptá se třeba třídy, kdo jsou obyvatelé různých států. Je to hrozně snadné. Obyvatelé Anglie jsou Angličané, Německa Němci, Francie Francouzi. Všichni se  hlásí, div se nepřetrhnou. Já si ničeho nevšímám. Ale když se zeptá, kdo jsou obyvatelé Itálie, hned se přihlásím. Vím, že  mě okamžitě vyvolá. Taky že jo. Vykřikla jsem, že Taliáni. Děti se mi posmívají, že Italové, učitelka se na mě jen káravě podívá. Je ze mě ještě víc špatná, a já volám, že Romové – podle Říma, kterému se říká Roma. Řekla jsem si, že ji musím vytočit za každou cenu.

Podařilo se mi to až na konci vyučování. V naší škole se žáci musí seřadit do dvojic ještě ve třídě a ve štrúdlu pak sejít dolů na oběd. Věděla jsem, že když se nezařadím, nemůžeme jít a všechny děti budou čekat, ale schválně jsem si stoupla k oknu a koukala jsem ven.

„Margito, honem se zařaď,“ vykřikla učitelka a taky ostatní spolužáci křičeli: „Demeterová, neblbni! Budeme tam poslední!“

Ale já jsem dělala, že nic neslyším. Učitelka ke mně přiskočila, chytila mě za ramena a zacloumala se mnou.

Zprudka jsem se k ní otočila a řekla jsem:

„Pusťte mě, nebo si budu stěžovat, že jste ke mně surová!“ Učitelka zrudla zlostí, neovládla se a dala mi facku. Chytila jsem se za tvář, protože to opravdu pálilo. „A jdi si stěžovat,“ řekla temně, „ať mě třeba vyhodí, ale takovou zlou holku já učit nebudu.“

V očích se jí zaleskly slzy. Mlčky pokynula ztichlým dětem a všichni odešli ze třídy.

Asi po deseti minutách se ke mně vrátila. „Unáhlila jsem se, promiň,“řekla těžce a posadila se za katedru. Hlavu si opřela do dlaní.

Stála jsem pořád na stejném místě a zachtělo se mi ji ještě potrápit.

„Já jsem asi v jináči,“ povídám jakoby nic. „Mám s tím starosti.“

Zvedla hlavu, v očích zděšení. „Margito, vždyť je ti teprve dvanáct!“

„Ale jsem už dost vyspělá!“ Triumfovala jsem. „A teď jsem to nedostala už dva měsíce.“

„A maminka to ví?“ naletěla mi učitelka na špek.

„Já se to strašně bojím říct doma. Táta by mě zabil…“ Kdyby to bylo pravda, tak by mě táta opravdu zmlátil, pomyslela jsem si.

„Nejdřív ale pojď na oběd.“

Teď jsem s ní klidně šla.

Zatímco jsme spolu jedly polévku, přemýšlela jsem, jestli se přece jen nemám přiznat. U doktora to bude dost ostuda. Na druhé straně s touhle historkou strašně pobavím třídu, až s tím vyrukuju… učitelka se ovšem bavit nebude – nemá vůbec smysl pro humor.

Cestou se mě ptala, kdo by měl být otec. „Laco Mináč,“ povídám bez rozmyšlení. Laco je totiž největší a nejsilnější kluk ze třídy a strašně se mi líbí. Až na to, že on miluje Elenu… Aspoň bude Elena zuřit…

Na gynekologii nás na učitelčinu prosbu vzali bez objednání. Doktor mě prohlédl a pak řekl: „Sestro, zavolejte paní učitelku!“ Učitelka vešla do ordinace a doktor povídá: „Slečna si z Vás dělá blázny, paní učitelko. Je panna. Napíšu vám ale doporučení na psychiatrii!“

„To ne,“ vykřikla jsem. „Já nejsem blázen! Já nikam nepůjdu!“ Dostala jsem opravdu strach. Pobledlá učitelka se omlouvala a lékaři slibovala, že se mnou pohovoří školní psycholog. Pak mě vzala za ruku a vytáhla mě z ordinace.

Šly jsme spolu do parku za střediskem a posadily se na lavičku. Učitelka se rozplakala. Zdálo se mi, že především úlevou, ale stejně mi jí začalo být líto. Ani nevím, jak se  to stalo, ale najednou jsem ji vzala kolem krku, položila  jsem jí hlavu na rameno a začala jsem taky vzlykat. Chvíli jsme tak spolu brečely, až ona se pak zeptala: „Proč mi tohle děláš?“

„Já nevím,“ povídám. „Já nesnáším, když mě litujete. To mě strašně štve. Já myslela, že mě máte za chudinku… já chtěla, abyste mě měla ráda!... Ale teď mám dojem, že mě asi máte ráda…“ dodala jsem nejistě a tázavě jsem se na ni zadívala.

„Ty kozo sánská, ty mě jednou přivedeš do hrobu,“ žalostně pronesla učitelka a třásly se jí ruce.

„Já už budu hodná, fakt, věřte mi to!“ ujišťovala  jsem jí horlivě.

Učitelka se zvedla pomalu z lavičky a povídá: „Margito, prosím tě, doprovodila bys mě domů? Nějak toho bylo na mě dneska moc.“

A tak jsme šly k ní a od té doby k ní chodím skoro každý den.

Autorka: Marie Štípková
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na amatérském literárním serveru

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10