Když tak stojím v létě na balkóně u rodičů, dívám se, jak se časem změnily okolní zahrady. Bramborové řádky a zeleninové záhonky vystřídaly anglické trávníky, bazény, trampolíny a posezení s grily. Na bývalém poli, které patřilo mé babičce a tetě, a které teta po smrti babičky prodala, jsou dnes stavební parcely, na nichž vyrůstají nové domy. Tolik se toho za ten čas změnilo. Taky už mi není deset, ani dvacet, ani třicet… A tak ráda na ty roky vzpomínám.
Mezi babiččiným domkem a tím naším byla velká zahrada. Podél plotu byly nasazeny ovocné stromy, kolem nich vedla cestička od babičky k nám, z druhé strany byla lemována keříky rybízu a za nimi se rozprostíralo pole, na kterém jsme si kdysi užívali naše bramborové brigády. Setkávaly jsme se při nich dvě rodiny – naše a tetina – a nad námi bedlivě bděly oči naší babičky.
První brigáda byla na jaře, sázení brambor. Babička jako generál stála na kraji pole a sledovala, jak můj tatínek se strýcem chystali motorový strojek s lanem, které táhlo pluh. Natáhnout řádky brambor byla jejich práce. Pak jsme nastoupily my děti. Dostaly jsme koše s brambory a sadily je do přichystaných řádků. Pak přišli na řadu zase otcové rodin a zakrývali řádky. Naše práce skončila. Odpoledne jsme se sešli všichni u babičky na dvoře, seděli jsme u kávy a dostali jsme každý pořádný kus nanukového dortu přelitého babiččiným domácím vaječným koňakem.
Během jara a léta naši rodiče brambory ještě ručně okopávali a vytrhávali plevel. V létě jsme měly my děti každý večer svůj úkol – sběr mandelinek. Řekla bych, že dnešní děti snad ani nevědí, jak takový brouk vypadá. My jsme byly většinou čtyři děti – moje sestra, sestřenice, bratranec a já. Aby nás ta otravná práce bavila, udělaly jsme si z ní závody, kdo jich víc nasbírá.
Druhá velká brigáda bylo vykopávání brambor. Sešly jsme se zase obě rodiny. Chlapi měli svůj stejný úkol, nachystat stroj a vyrýt řádky. My děti jsme sbíraly brambory do košíků a po nás nastoupily maminky a vykopávaly ještě ručně kopačkou to, co naše ruce v hlíně nenašly. Kopání brambor bylo časově náročnější než jarní brigáda, ale měla jsem ho ráda. Odpoledne jsme všichni seděli u vozíku s brambory a třídili je na drobné, větší, obry na bramboráky, nakopnuté na rychlou spotřebu. Klábosili jsme u toho, zažili spoustu legrace, protože my děti jsme si to samozřejmě občas zpestřovaly nějakou tou schválností. Házely jsme si brambory za krk a do výstřihů.
Ovšem nejlepší byl závěr dne a každoroční odměna – smažení bramboráků venku na starém vařiči. Náš poslední úkol dne byl naškrábat dostatečné množství brambor. Pak jsme se musely ztratit dospělým z očí a vrátit se až na zavolání, kdy byly výborné bramboráky nasmažené. Osobně mám dodnes nejraději k bramboráku hrnek vychlazeného mléka. Chlapi dostávali pivo.
Každý rok nostalgicky na tato léta vzpomínám, když vykopávám brambory. Ano, také máme doma terasu s houpačkou a posezením a trampolínu pro děti, ale přesto pokračuji v oné zahradnické tradici – něco doma pěstovat, vždyť bydlím na vesnici. Brambory jsou u nás spíš manželova záležitost, on si vše připraví, zasadí, okopává, já už pak pomáhám jen s vykopáváním. A já si každý rok dělám své zeleninové záhonky, starám se o ovocné keře a stromy a z každé sebemenší úrody mám velkou radost. A při vykopání brambor dodržuji tradici a smažím také bramborové placky.
ChytráŽena.cz