Mobilová máma

Je podzim, bacily útočí na lidi ze všech stran, někdo se jim ubrání, někdo méně. A tak i já jsem včera musela syna odvézt k dětskému lékaři. K mé radosti jsme přišli do čekárny, kde to vypadalo, že budeme brzy na řadě. Paní doktorka má čekárny ale dvě, jednu pro miminka, která bere přednostně, a druhou pro ostatní děti. A tak se naše čekání nakonec protáhlo skoro na hodinu a půl.

Nu co? Člověk leccos vydrží a pozorovat malé děti, jak si hrají u stolečku, žvatlají svou hatmatilkou, bylo docela zábavné. Dvě maminky si spolu povídaly o tom, jak jejich děti stonají, jak rostou, co už umí, kolik už že jim to je let. A mi to připomnělo dobu nedávno minulou, kdy jsem já často chodila se svými chlapci a také jsem se občas zapovídala s některou maminkou.

Po chvilce vešla do čekárny maminka s dvěma malými dětmi. Holčička nemohla mít víc než 4 roky a chlapeček něco přes rok podle vratké chůze, kterou v jakékoli rychlosti po čekárně začal provozovat. Maminka jim sundala bundičky, usadila se na židli, vytáhla mobil a neodtrhla od něj oči. Nejdříve jsem si myslela, že jen píše někomu důležitou SMS. Maminka ale zřejmě použila svůj mobil jako nástroj k zahnání nudy při tom dlouhém čekání, až přijdou na řadu. Její synáček zatím svým roztomilým způsobem likvidoval čekárnu. Hračky lítaly po zemi, malý běhal kolem stolu a kolem sedících lidí, kteří mu jen uhýbali, aby nezakopl o jejich nohy. Až když chlapeček začal vyhazovat pastelky ze skleničky na zem, maminka zvedla hlavu od mobilu a zavolala na dcerku:

„Májinko, posbírej ty pastelky.“

To už chlapeček lezl na židličku. Zatajil se mi dech, dětské židličky jsou vratké, vždyť se převrátí. Naštěstí holčička duchapřítomně chlapečka na židličku usadila. Tam ale vydržel sotva pár vteřin a už se vydal zase na obchůzku kolem stolu. Sem tam zabubnoval na židle a pokračoval ve své procházce. Zastavil se u jedné maminky s dvouletým chlapečkem a drze si přisvojil jeho láhev s pitím.

To už mobilová maminka zvedla hlavu a zaječela:

„Ríšánku, to nesmíš.“ Rozběhla se k němu a předala láhev zpět mamince.

„Pojď, tady máš svoje pitíčko.“ Řekla mile svému chlapci a podala mu láhev s čajem. Malý se párkrát napil a pak hodil lahvičku na zem. Matka jej zvedla ze země, postavila na židli vedle sebe a dál pokračovala v pročítání zpráv na mobilu.

To už se malý Ríšánek rozhodl, že opustí čekárnu a vykročil ven ze dveří. Ještě že měl s sebou malou sestřičku, která ho táhla zpět. Přes práh se jim to ale nepovedlo a malý Ríšánek zakopl a letěl rovnou na zem. Naštěstí se neuhodil o židli, ale zastavil se o chlapce, který na ní seděl. A tak se celá čekárna  dočkala i pláče. Naštěstí byl chlapec statečný a netrvalo to dlouho. Maminka  s mobilem v ruce svého miláčka chvíli pochovala v náručí, aby se vzápětí  vydal na další obchůzku. Při té stihl shodit se stolku další část hraček. Když začal trhat koleje, to už si matka všimla a poslala ho jinam.

Do čekárny vešla další maminka s asi desetiletou holčičkou. Pozdravila se přátelsky s mobilovou maminkou, která náhle schovala svůj mobil do kabelky a užila si rozhovor s kamarádkou. O dítě měla postaráno. Holčička její kamarádky, zjevně mající ráda děti, se okamžitě ujala role ochránce malého Ríšánka a téměř zbavila mobilovou maminku starostí. Za hodinku a půl našeho čekání si malý Ríšánek třikrát málem rozbil hlavu, v čekárně to vypadalo jako po výbuchu, dvakrát si hrál přímo u dveří ordinace a jen díky opatrnému počínání sestry, která dveře otvírala vždy pomalinku, ho nikdo nepřimáčkl ke zdi. Obdivovala jsem maminku s chlapečkem, kterému Ríša dvakrát upil z jeho flaštičky, že nevybuchla. A ještě mě pobavilo, když mobilová maminka se strašně omlouvala, že její chlapeček tomu jejich upil pitíčko, že to zaplatí. „A co ty přenášené bacily?“, ptala jsem se v duchu.

Asi jsem úplně jiná generace. I já jsem si povídala s maminkami v čekárně, většinou jsem s sebou ale měla knížku, která děti při čekání zabavila. Když už začaly chodit po čekárně, stále jsem je měla na očích. Nedovolila jsem jim vzít cizí pití, ani házet dudlík po zemi, a pak ho dávat neumytý do pusy. Ani na koš jsem jim nedovolila sahat. Řeknu Vám, že jsem byla ráda, když jsme přišli na řadu. A když jsme pak odcházeli z ordinace, můj syn velmi pomalu a opatrně otvíral dveře, aby náhodou nepřibouchl nějaké dítko ke zdi.

Venku mi pak můj patnáctiletý syn řekl: „Mami, ta paní měla ty děti úplně na háku. Na středisku je asi WiFi, protože jsem přes rameno viděl, jak je připojená na Facebooku.“

Usmála jsem se. Nastoupila opravdu mobilová generace. Zvykla jsem si, že potkávám studenty, kteří jdou přes přechod a koukají do mobilu, že potkávám kluky, kteří se za jízdy na kole  drží jen jednou rukou a ve druhé mačkají mobil. Ano, zvykla jsem si, ale nechápu to. Vždyť já mám mobil pouze na nutné volání a smskování. Co tam ti lidé hodiny na tom mobilu dělají? Tu záhadu se mi ještě nepodařilo rozluštit, natož pochopit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10