Moje ranní cvičeníčko

To, že bydlím v druhém patře, mnozí víte. Tož se moc moc nesmějte. Smích je sice léčivá činnost, ale všeho moc škodí, bránice od tohoto jevu docela dost bolí a značně dlouho. Proto dávejte na sebe pozor. Ráno jdu dělat praporek za Balůžkem, ano, dnes jsem opět vlající kus handry. To víte, fenečka byla před námi. Vše jsem zvládla, jen ty schody zpět, ale co, opět vlaji, neb miláček ví, že bude snídanička. Raději ho nepouštím, v tuto hodinu chodí cos malého, přítulného, ale pro mého mazlíka nepřijatelného, dělat loužičku na dvůr. Tam miláček nesmí, domácí zakázala.

Oba jsou kluci, hlídající svůj revír. Dva kohouti na jednom smetišti není nic než nástup boje. Když uvážím, že to malé chlupaté několikrát označilo moje dveře do bytu, není se čemu divit, že můj obranář ho nemá rád. Sám byl za tuto činnost řádně potrestán. Nejednou byly i rohy v našem patře ozdobeny. Můj klučík si nic nenechal líbit, přeznačkoval. Pomoc byla lehká, vzala jsem na pomoc Savo a vše přestříkala tímto odérem. Balů ho zná a ví, co dovede, jednou se přišel podívat co dělám, když v návalu čistoty probíhal můj boj s plísní v koupelně. Od té doby prchá, jen co spatří tento přípravek v mé ruce. Nenajdete ho. Jen já vím, kam se schoval.

Věřte, hlady neumře. To se ale nedá říct o zbylé rodině. Teď ale zpět k mé rozcvičce. Jen co otevřu dveře do bytu, už miláček hačá u misky, vrtí chvostem a dožaduje se pravidelné stravy. Běda, jak se opozdím či se věnuji přezouvání nebo sundavání bundy, udělá hups a mám ho na břiše. Tím jsou vlastně procvičeny i břišní svaly.  Ještě pár dřepů pro misky, bude první fáze „protažení“ hotova. Dnes ale musím jít nakoupit, tož raději hned, dokud mohu. Klouček bude spinkat dvě hodinky, snad se mu bude něco krásného zdát a já najdu byt tak, jaký jsem opouštěla. V mojí nepřítomnosti si občas bere do pelíšku utěrku či jiný kus látky.

 Jdu tedy pomalu ven, jasně, dostal ňamku na rozloučenou, což moc dobře ví. Už čekal. Též ví, že až dojdu, dostane, pokud nic neprovede, opět něco dobrého.
Sejdu dolů a hle. LEJE!!! Má rozcvička pokračuje, musím zpět pro paraple, vyfuním dvě patra, vykonám stejný rituál, mohu jít. Přiznávám, uvažuji, že zůstanu doma. Ty schody nevím, nevím jak je zvládnu zpětně.
Hurá, hotovo. Jsem v krámě. Proč jen to, co potřebuji, je dole u země či nahoře. Asi abych si procvičila ohýbání a protahování. Dnes jsem ale byla trochu zlá. U mrazáku stála skupinka mlaďochů, vyměňovala si informace o nějaké slečně. Zrovínka u mé růžičkové kapusty! Chápete to? Nasadila jsem tedy lokty a protáhla jiné svalstvo. Bez úspěchu.
 
„Hele, cpe se sem nějaká bába.“
To bylo něco pro mé uši.
„Chlapečku, mohl bys mi podat tu růžičkovou kapustu? To víš, je vysoko a já jsem malá, shrbená, nedosáhnu.“
Kluci jsou nějak mimo. „Jasně, bábi. Tady ji máte a chcete raději dvě, když už tam sahám?“ „Hmmm, děkuji, kloučku, ale stačí jedna, to víš, staří lidé už moc nejedí.“
 Odcházím.
„Hele, ta byla nějaká divná. Prý malá, shrbená.“
 Ale jejich řeč už jsem nevnímala. Jedu k pokladně a hurá domů. Vše si dávám do batohu, procvičíme zádové svaly. Otevřu paraple, hurááá, cesta domů. Před domem lituji, že nejsem v paneláku, kde je výtah, funím opět po schodech. Sláva, jsem doma, miláček spinká, jen jedním očkem hledí na batožinu, co kdyby. Pak si uvědomí, že nějaká radost se přece jen očekává. Hups a je na břiše. To koukáš, co umím, kde je ten buřt? Kde máš salámek, masíčko, syreček? Vždyť je tam jen zelenina, mouka, cukr, mléko! No ještě že jsem našel rohlík! a hrdě odkráčí do svého pelíšku s pečivem v tlamě, usíná. Já si připravím snídani, usedám k PC. Píšu Vám, mé Růžové přítelkyně.