Když jsem otěhotněla poprvé, radovala jsem se jako malá holka, oba dva jsme miminko chtěli a moc jsme se na něj těšili, takže zprávička "Ano, maminko, jste těhotná už 4 týdny" byla tou největší událostí.
Až zhruba do 6. týdne, tehdy byl 1. ultrazvuk (UZ), a věta "Nemáte v rodině náhodou dvojčata?" Ve mě hrklo, "Dvojčata? Ne, proč?"
"Protože vidím jeden plod, krásně usazený v dutince s ťukajícím srdíčkem a jednu dutinku, která je prázdná.... no nebudeme to lámat přes koleno, buď budete špinit a nebo se tam do týdne objeví ještě jeden plod." Aha, takže bud a nebo.... brala jsem to tak, jak to bylo. O 2 dny později jsem začala krvácet a to do slova a do písmene.
Já vystrašená, co se děje - vždyť doktorka řekla, že budu jenom špinit.... manžel nervózní, protože nemohl nastartovat auto - ihned mě totiž chtěl odvézt na pohotovost.....
Na gynekologické pohotovosti mě prohlídli, dostala jsem vynadáno, doteď nechápu za co, s tím, že přes tu krev není nic vidět a že musím na UZ a že doufá - doktor, že to není potrat.
Já jsem brečela, třepala se nervozitou, nebyla schopna slova - tak jsem si miminko přála.... na UZ ale bylo všechno v pořádku, no všechno tak úplně ne, ta prázdná dutinka už tam nebyla..... nechali si mě na pozorování a po týdnu mě propustili domů. Byla jsem v 7. týdnu a z ničeho nic jsem začala zvracet. Celých 5 týdnů jsem prozvracela, byla jsem na WC jako doma a po 5 týdnech tak zeslábla - nic jsem nemohla sníst a zhubla jsem 7 kilo, že mě chtěla doktorka přijmout na rizikové oddělení na infúze. Už ani nevím, jak jsem ji přemluvila, abych mohla zůstat doma. Po 12. týdnu se vše uklidnilo a já si mohla užívat svoje první těhotenství. Porodila jsem dcerku, jako z růže květ, radost pohledět.
Po 2 letech jsme se s manželem rozhodli, že to zkusíme zase. Mě se do těhotenství moc nechtělo, když jsem si vzpomněla, co mě čeká a nemine, moc nadšená jsem nebyla, ale mateřské pudy zapracovaly a já svolila.
Otěhotněla jsem téměř okamžitě..... V 6. týdnu jsem šla na gynekologii v domnění, že opět uslyším "Gratuluji, jste těhotná...." Ale žádná gratulace se nekonala "Maminko, já tam vidím jenom prázdnou dutinku, nevidím ani žluté tělisko, asi budete muset na vyčištění....." řekla mi lékařka a pokračovala. "Můžete špinit (jo, špinit, to už jsem si jednou zažila, to špinění) a kdyby ne, zajděte za mnou ještě příští týden, mrkneme na to znova, třeba je ještě brzo, i když" a zakroutila hlavou.
No mě bylo fakt špatně, nebyla jsem schopna slova, manžel na služební cestě, nikdo, kdo by mě podpořil, doma sama s dcerkou, která nechápala, co se děje, viděla mě jenom plakat a hladila mě po vlasech, "Maminko, co ti je? Co se ti stalo?" No, mělo cenu ji něco říkat? Po týdnu pláče a zoufalství, možná trochu i naděje, jsem šla na kontrolu. Vyčkala jsem si 2 hodinovou frontu maminek s bříškem a čekala na nejhorší. Jak to dopadlo ?
Porodila jsem chlapečka jako bumbrlíčka, srdíčko maličké vymodlené....
Jestli do toho půjdu potřetí? Nevím, fakt nevím.....
Nedávno jsem četla diskuzi o tom, kolik nepovedených těhotenství a porodů maminky prožily, že do dalšího miminka se mi moc nechce. Nechci zažívat opětovné muka, zda-li je miminko v pořádku a zda-li se má v bříšku dobře a zda-li mu nehrozí nějaká vada, neslučitelná se životem. Jsem za své děti vděčná a jsem za ně ráda.
Diesonne
Chytrá Žena - čtenářka