Můj první, a zdaleka ne poslední, tramp

Jako příležitostný turista a nikde neorganizovaná osůbka jsem se zúčastnila s jedním trampem samotářem skutečného nefalšovaného trampu. Po pravdě, neměla jsem vůbec tušení, co mě čeká. Ale protože miluji hory a chůzi po nich, mám ráda les, potůčky a zvířata, prostě jsem se přidala a bok po boku se nechala vést tam, kam lidská noha zřídkakdy šlápne.

„Kde budeme spát?“ zněl můj primitivní dotaz. „No, v boudě,“ odpověděl můj průvodce. „Jako na chatě?“ ptala jsem se dál. „No, něco podobného.“ Uchlácholena tím, že má maličkost spočine někde, kde bude mít střechu nad hlavou, budou tam kamínka i nějaká ta palanda, jsem se, obtěžkána spacákem, nezbytným oblečkem na noc, párem náhradních ponožek a pár proprietami vydala na dobrodružnou cestu. Jídlo jsme si nesli na zádech také. Šli jsme tam, kde nejsou obchody, elektřina a nevedou tam trubky s pitnou vodou. Byla jsem moc zvědavá…

Můj první tramp Protože pršelo, vyfasovala jsem apartní vojenskou pláštěnku. Zvyklá nachodit spousty kilometrů jsem se nenechala zahanbit. Když se můj průvodce po asi deseti kilometrech ostré chůze do kopce, kdy převládaly tzv. drapy, čímž pojmenoval téměř kolmé kopce, rozzářil a řekl: „Tady je naše chatka!“, zahlédla jsem mezi stromy něco jako chlívek nebo krmelec. „A kde?“ ptala jsem se přihlouple. „Díváš se přímo na ni!“ zajásal. Bylo to ono! Chatka, o dvě kategorie nižší než ta, kterou má můj otec na zahrádce, byla na tři dny a dvě noci naším domovem. Uvnitř vybavená palandami, v koutě vysloužilá vojenská kamna, provizorní stolek sbitý ze dřeva a dva špalky místo židlí… Skromné vybavení mě zarazilo.

Co ale chtít od přístřešku v lese, kam nevede cesta a vše, co zde bylo, se muselo donést na vlastních zádech? Když jsem se rozloučila s představou luxusní chaty vybavené televizí, videem, satelitem a dalším vybavením patřícím k civilizaci, překvapil mě vzorný pořádek. Veškeré nádobí bylo čisté, uložené na policích, dřevo vzorně složené u kamen. A to se chata nezamyká! Slouží jako přístřešek pro všechny trampy tudy procházející, navštěvuje ji i skupina skautů. Ihned po příchodu neprobíhal typický odpočinek, jako tomu bývá, když přijdete na civilizovanou horskou chatu. Můj průvodce sundal bundu a dal se do sekání, řezání a tahání dalšího dřeva. Kamna nesloužila jen k vytápění, ale i na vaření a ohřívání vody na mytí jak nádobí, tak těla. A já vyfasovala kanystr na vodu. Nebyl to žádný drobek, jeho obsah měl 10 litrů. „To dám!“ přikazovala jsem si a čučela dolů z kopce, kde se v proláklině rýsoval potůček, zdroj jediné vody. Cesta dolů s prázdným kanystrem byla nebezpečná, protože popadané mokré bukové dřevo zrádně klouzalo při každém kroku. Načepovala jsem vodu. Mají to ti trampové pěkně zařízené – potůček napojili na plastovou hadici, z které se voda krásně čepovala. Když jsem vzala plný kanystr, málem jsem upadla. Takto jsem se škrábala nahoru do strže, která jako by nikde nekončila. Desetikilová zátěž se mnou mávala a já si připadala jako opilec na své pouti z hospůdky. Když jsem konečně dovrávorala s vyplazeným jazykem k chatě a uložila kanystr na místo u dveří, dostalo se mi oznámení: „Tam je ještě jeden kanystr, tak skoč ještě pro další vodu.“ „Nesmím na sobě nechat znát únavu,“ umiňovala jsem si a má pouť, značně pomalejší, se opakovala. Vysílená jsem usedla ve vyhřáté chatě.

V odpoledních hodinách jsme si na kamnech uvařili pravý kotlíkový guláš a šlo se na procházku okolí. Připomínám, že stále pršelo. To trampům ale nevadí, ti mají přírodu rádi, ať je teplo, mrzne, je mokro nebo svítí sluníčko. Dostalo se mi informací, že hned nad chatou se schází skupina asi deseti vlků. „Cože?“ vzdychla jsem vyděšeně. A nebýt tak daleko od civilizace, jistě bych prchla. Ale já bych už asi netrefila. Šli jsme mimo cesty, mimo veškeré turistické značky. Byly jsme v samém lůně přírody a mně nezbývalo než doufat, že přežiji. Prošli jsme bahniště, kde se rochní divoká prasata, potkali pár bezstarostných mloků. A viděli jsme plcha velkého. Já vůbec netušila, jak vypadá, a teď jsme vejrali jeden na druhého. A večer mytí nádobí, opět dřevo a znovu pro vodu. Uvědomila jsem si, že život v lesích není jen romantika, ale také velká dřina. Život jako by se tu zastavil. Ti lidé žijí jako před sto lety, mají rádi přírodu, umí udělat oheň v dešti a nikdy, zásadně nikdy si nestěžují. Prostě to tak je, musí se pro vodu, pro dřevo a musí se udělat to a ono. Když se druhý den zastavili na chatě další trampové, také v dešti, záviděla jsem jim jejich přezdívky, jejich halasný pozdrav „Ahóóój!“ nesoucí se lesem i tykání si s každým, koho potkají. A tak jsem na tu chvilku dostala také přezdívku. Můj průvodce mě nazval „pampeliškou“ a já byla šťastná. Byla jsem trochu jako oni. Ti trampové mi připadali jako lesní skřítci. Každý si věděl rady, přiložil ruku k dílu. Dokázali by přežít tam, kde my ostatní bychom dávno zemřeli.

V samém závěru, těsně před odchodem, sotva jsme se zvěčnili do kroniky nezbytné součásti chaty, jsem se divila, že můj společník stále štípe dříví. U kamen ho bylo dost, do odchodu jsme ho nemohli spotřebovat. „To pro kamarády. Co by si asi řekli, když by přišli, promoklí, hladoví a unavení, a museli by na dřevo?“ dostalo se mi odpovědi. Pořádně jsem se zastyděla. Tam v lesích všichni táhnou za jeden provaz a každý myslí na ty druhé. Následoval perfektní úklid chaty, kdy jsme vycídili použité nádobí, pečlivě ho opět naskládali na police, podlahu nejen zametli, ale také vytřeli, sbalili jsme spacáky a vraceli se zpět do civilizace. Zpět jsme si cestičku malinko prodloužili, ušli jsme úctyhodných 52 kilometrů. A přestože po návratu mě nohy bolely tři dny, už za pár hodin se mi začalo stýskat. Po čem? Po bublavém potůčku, po přírodě, po lese, po plchovi, ale dokonce i po tom pocitu, že v těsné blízkosti chaty se schází asi deset vlků…

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete