Může být žena, která netouží po dítěti, dobrou matkou?

V poslední době se často setkávám s názorem, že je dobře, když si žena, která netouží po dětech, děti nepořizuje. Myslím, že je to následek nějakého televizního pořadu, který byl nedávno odvysílán a kde jedna celebrita vyprávěla o svém šťastném a spokojeném životě bez potomstva. Souhlasím s tím, že jistě existují ženy, které nejen, že po dětech netouží, ale mají k té představě přímo odpor. V tom případě musím souhlasit s názorem, že je jen správné, když si žena dítě nepořídí, protože by to nebyla dobrá matka (i když, kdo ví).

Jak je to ale se ženou, která po dětech „jen“ netouží?  Existují ženy, které vždy děti zbožňovaly a už v deváté třídě základní školy chodily nadšeně na první stupeň starat se o prvňáčky. A pak existují ženy jako já, pro které byla ta malá stvoření něco nepochopitelného. Něco, z čeho jde strach a s čím je těžké se naučit zacházet.  Miminko jsem si poprvé pochovala v osmnácti letech a to asi tak na jednu minutu. Byla jsem z toho zážitku zcela zpocená a dlouho poté jsem se dalšímu takovému setkání urputně bránila. Když to samé dítko přišlo po dvou letech ke mně na návštěvu, nevěděla jsem, jak s ním mluvit a držela jsem se zuby nehty, když svýma upatlanýma ručkama ohmatávalo můj nový konferenční stolek. Takže, ne že bych si někde ve vzdálené budoucnosti nedokázala představit vlastní ratolest, ale rozhodně můžu říct, že jsem po dětech netoužila. Dovedu si snadno představit, že bych si nikdy miminko nepořídila, pokud bych například měla partnera, který děti nechce.

Tak se to ale v mém životě semlelo, že jsem po nepříliš vydařeném dětství narazila už v patnácti letech na kluka, který mi rozjasňoval den a který se proměnil ve vysněného prince z pohádky. O sedm let později byla nádherná svatba v přírodě, a to už jsme rok žili ve společném podnájmu. A tak jsme si užívali společného života zamilovaných a užívali jsme si přátel a koníčků. A pak, o necelé dva roky později, se nám podařilo získat hypotéku na byt, ačkoli jsme si mysleli, že je to pro nás nedosažitelný sen. Když jsme zase jednou trávili páteční večer s kamarády, manžel jen tak mimochodem prohodil: „Asi bychom si měli pořídit potomka, když už i mladší ségra má miminko.“ Na chvíli jsem se na něj zaraženě podívala, ale pak jsem došla  k závěru, že mi to připadá tak nějak správné. Máme se moc rádi, máme kde bydlet a oba máme práci. A navíc ve mně klíčil pocit, že pokud budu s dítětem čekat, zpohodlním a miminko nebude nikdy.  Řekla jsem tedy: „Proč ne.“

Možná to některým ženám přijde nepochopitelné, vykalkulované a jako špatný důvod pro to, stát se matkou. I moje nejlepší kamarádka nechápavě kroutila hlavou – ona patří mezi tu toužící skupinu žen. A tak se stalo, že jsem najednou pod srdcem nosila drobečka a marně si snažila představit, jak bude naše společné soužití vypadat. Měla jsem obavy z tisíce věcí, z nichž už si dnes většinu ani nedokážu vybavit. Jednou z nich ale určitě bylo: „Budu dobrou matkou?“ Bála jsem se také o to, jestli miminko uživíme, až budu na rodičovské dovolené. A tak moje břicho rostlo a zároveň se dokončovaly úpravy bytu. Z nepěkné místnosti, kterou předchozí majitel vůbec nepoužíval, se vyklubal nádherný, barevný dětský pokoj, ve kterém čekala na miminko postýlka. Ovšem moje obavy, jestli si budu s miminkem rozumět, přetrvávaly .

A pak jsem, jednoho zimní rána požádala manžela, aby neodcházel do práce, že už to možná přišlo. Od půlnoci jsem cítila bolesti v podbřišku. Ještě s úsměvem jsem nasedla do městského autobusu (nedoporučuji J - já měla štěstí, že jsem dojela včas, ale když nemáte auto a nejste si jistá, že je to opravdu ono, sanitka se vám volat nechce) a z autobusové zastávky ke vchodu porodnice jsem už docházela s přestávkami mezi stahy. Po čtyřech hodinách na porodním pokoji jsem uslyšela lékaře: „To bude pěkné kvítko. Jen se to narodí, už to počůrá doktora!“  „Co je to?“ ptám se. „Holčička,“ odpoví lékař. „Holčička?“ vydechnu překvapeně. „Vy jste to nevěděli?“ diví se lékař. „Na ultrazvuku se nám neukázala.“ Mezi tím moje malé miminko odnáší sestřička s tatínkem k prvnímu ošetření a lékař se věnuje mně. Po chvilince se manžel vrací s malou v náručí a ukazuje mi ji. Lékař mě ještě šije, takže si ji nemůžu pochovat sama. Tak konečně ji vidím. Oči se mi naplní slzami. Zvedám pohled k manželovi. Jeho oči se lesknou stejně jako moje. „Je krásná, viď?“ ptám se, „nenamlouvám si to?“ Manžel se mi směje: „Je nádherná.“  Lékař dodělává poslední steh a jako vtip mi pokládá otázku: „Tak kdy si to, maminko, přijdete zopakovat?“ „Kdykoli,“ přichází má naprosto nečekaná odpověď. A tak jsem se naprosto a bezpodmínečně zamilovala do toho malého uzlíčku, který jako první věc na tomhle světě počůral pana doktora.

Na oddělení šestinedělí jsem si připadala jako dost neschopná maminka, ale to bylo pravděpodobně tím, že vám pořád někdo něco radí a občas se stane, že jedna sestřička ve svých radách odporuje té druhé. Když jsem s malou dorazila domů, začalo nám poměrně bezproblémové a harmonické soužití. Najednou jsem se nebála miminko čapnout do náruče a postarat se o něj. Čím byla malá starší, tím má láska k ní narůstala, ačkoli se na začátku zdálo, že to ani není možné. Nikdo by mi nikdy nemohl nahradit ten pocit štěstí, který zažívám při pohledu na její rozzářený obličej. Pocit štěstí, který vyvolávají  její ručičky omotané kolem mého krku.  Pocit štěstí vyvolaný jejími prvním proslovy. A ano, nikdo si ani nedokáže představit ten pocit bezmoci, když malá stůně, nebo frustraci, když má svůj ne a ne a ne den.  Ale to k tomu prostě patří a rozhodně to stojí za to. Když měla moje holčička dva a půl roku, narodila se jí stejně tak nádherná sestřička a moje pocity štěstí se ještě znásobily. Mám život jako z pohádky – vysněného prince, nádherné malé princezničky, dobré přátele a vlastní zázemí. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že tohle bude „všechno“, co budu od života  chtít, a jak moc za to budu vděčná.

Takže, milé ženy a dívky, než se rozhodnete, že pro děti není ve vašem životě místo, ještě jednou se zamyslete. Ono totiž děti jiných žen mohou být mimozemšťánci, ale to vaše vlastní děťátko, to je něco úplně jiného.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10