Na prahu manželství ...

Na prahu manželství nejistě stojím, milený domov opustit se bojím. Budoucnost neznámá trochu mě leká, copak mě asi už zítra čeká? Zvyklá jsem na teplé máminy dlaně, řekni mi, milý, co dáš mi za ně? Někdo mě varuje, někdo mě svádí, co mi dáš, můj milý, za moje mládí? 

Neboj se života, ráda jej poznáš, hruď má je široká, na ní se schováš. Já také na prahu manželství stojím, s Tebou jít životem nic se nebojím. Za teplé ruce máminy, své ruce ti dám, by naší lásce vystavěly chrám. Domov ti nahradím domovem novým, co ti dám za mládí, za rok ti povím.

Tak tyto verše jsme s manželem měli na svém svatebním oznámení před 31 lety. A po těch 31 letech, když z těchto veršů rozeberu větu po větě, tak každá tato věta se naplnila do posledního písmenka.  Naše začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Neměli jsme své bydlení,  oba jsme měli starší rodiče, kteří po naší svatbě za krátkou dobu šli do důchodu a finančně nám pomoci moc nemohli, zejména když oba otcové nebyli zdravotně zcela v pořádku. Tři roky jsme bydleli u manželových rodičů v jednom pokoji, než se dostala řada na manžela na přidělení podnikového bytu o velikosti 2+1. Do tohoto bytu jsme se stěhovali už s dvěma dcerami ve věku 14 měsíců a 1 měsíc. Ony byly opravdu odměnou za mé mládí.

A protože v hotovosti jsme moc peněz neměli, vyřídili jsme si s manželem  ještě před narozením obou dcer novomanželské půjčky, za které jsme si pořídili nějaké zařízení do budoucího bytu. Výhodou těchto půjček byly nízké úroky a především pak možnost odpisu na každé narozené dítě. Proto si je manželské páry ve většině případů vyřizovaly před narozením dítěte. Myslím, že tyto půjčky by hodně pomohly i současným manželským párům.

A tak jak šel čas a dcery rostly, tak s manželem jsme opravdu budovali ten náš společný chrám. A radovali jsme se z každé maličkosti, kterou jsme si ten svůj chrám vylepšili. A mnohdy jsme si museli něco i odříci, abychom mohli  své obydlí zvelebovat a dcery se za svůj domov nemusely stydět.

Myslím si, že i když peněz nezbývá, lze postavit chrám na pevných základech. Ale musí se to dělat s láskou, a pro lásky. Těmi láskami jsou nejen partneři, ale také děti. Těm je třeba dávat spoustu lásky a musí ji cítit.

Nezlomilo nás ani to, že manžel měl úraz, po němž následoval invalidní důchod. To vše se stalo, když dcerám bylo 9 a 10 let. Naše životní úroveň tím pádem klesla ještě více a my prakticky žili od výplaty k výplatě. Díky této situaci jsem změnila své povolání a místo kuchařky jsem ve stejné továrně nastoupila do výroby, kde bylo více peněz. Naučila jsem se háčkovat teplé zimní čepice a občas mě někdo požádal, abych uháčkovala tomu či onomu dítěti na zimu čepici. Občas nás finančně i materiálně podpořili zejména manželovi rodiče, kteří každou zimu zabíjeli nějaké to prase, a hodně nám z něj dali. Toto období však netrvalo dlouho, jen asi 3 roky a během dalších 10 let jsme oboje rodiče pochovali.

A přišly kruté časy - děvčata studovala střední školy (gymnasium a zdravotní školu), a my nevěděli, co je výlet, natož pak rekreace, kupovaly se jen levné věci a vařila také levná jídla. Oblečení také jen co bylo nutné a bohužel, něco si musely odříci i obě dcery. Naštěstí nebyly náročné a danou situaci chápaly. Starší dcera dokonce v těchto podmínkách vystudovala i Vyšší odbornou školu pedagogickou a sociální. Stejnou možnost jsme nabízeli i dceři mladší, ale ta už dál studovat nechtěla, neboť chtěla být už na nás nezávislá. A tak se stalo, že hned si našla práci na novorozeneckém oddělení u inkubátorů a své starší studující sestře pak za své výdělky občas něco koupila a nám tím hodně pomohla. Dnes už dcery mají 28 a 29 let, mají své rodiny a stále se mají moc rády.

Tím, že dostávaly od nás více lásky než hmotných darů, poznaly, co je pro život důležitější. Ano, i peníze jsou hodně důležité, ale aby byl člověk šťastný, nejsou však podstatné. Dá se žít skromně, nemusí mít člověk značkové věci, které jsou mnohonásobně dražší jen proto, že se platí i ta značka.

Teď se dá říci, že jsme za vodou, máme 2 příjmy pro sebe a dcery nejsme už povinni živit. Ale co bychom to byli za rodiče, kdybychom občas nějakou korunu jim nepustili? A tak co můžeme, tak pomáháme, jak se dá.

Ještě dodám, že byt jsme pak odkoupili od firmy, před 2 lety jsme jej prodali a na žádost mladší dcery jsme se odstěhovali do dvougeneračního domu, který si se svým manželem koupili. A tím, že jsme tu 2 rodiny pod jednou střechou, se i lépe hospodaří. Oni platí hypotéku a my zase veškeré energie. Navíc si tu užíváme zahrady a větší volnosti, co v paneláku nebylo a nám chybělo, neboť oba jsme se narodili a žili na vesnici.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10