Na růžovo...

„Tak to nemusíš ani chytat, jedno ti přišlo domů,“ poukazuje manžel na dceru, která si koupila trochu výstřední šaty. „Dejte mi teď pokoj, nemám žádnýho ducha Rudlu a potřebuju čtyři,“ odbývám svoje zlatíčka a posílám je do kuchyně za potravou. Jsou spokojení, i když občas ještě trochu nechápou. Tak třeba nedávno se muž ptal, kdy bude večeře a já mu řekla, že hned, jen co chytím cibuli. A on na to, že včera přece koupil cibule celé kilo, tak není třeba chytat další. Však si zvyknou.

Jednou ráno se probouzím, dcerka odchází do práce a hlásí: NEJDE INTERNET! 

„Jak to, že nejde internet, jako jenom u nás, nebo všude?“ trochu panikařím. „Sprav to!!“ žádám dceru. Ta obrací oči v sloup. „Zkusila jsem to restartovat a nic,“ říká a je na odchodu do práce. „A co s tím teda je?“ zní v mém hlase už trochu zoufalství. Dcerka mi ukazuje prázdné ruce. „Vidíš snad nějakou křišťálovou kouli? Já nevím, co s tím je, nejsem Sibyla. Zavolej technickou podporu,“ radí. „Koho?“ tápu. „Operátora,“ vzdychne dcera a odchází.

Volám operátora a ten mě přepojuje na technika. „Tak celý systém restartujeme a uvidíme, odpojte modem ze sítě,“ radí technik. „Prosím vás, mluvte se mnou jako s šestiletým dítětem, jsem technickej antitalent,“ říkám, aby pochopil, s kým to mluví. „Nebo radši s pětiletým,“ dodávám. Technik radí dál. Problém je v tom, že náš počítač je zabudovaný napevno, všechny kabely jsou za stolem a skříňkou, všechno budu muset odtáhnout.  „Aha,“ říká technik. „Tak jinak, na stole máte takové krabičky, co svítí, že jo?“ Raduji se, že chápu. „Ano, mám.“ Technik pokračuje. „Tak vytáhněte z krabiček kabely a po chvíli je dejte zpět, žádný problém nevidím, mělo by to už naskočit.“
Kabely odpojuju a chci znova zapojit. Néééé! Jeden kabel mi zapadl za skříňku, sama ho nevyndám, nedosáhnu na něj. 

Technik lituje, ale s tím mi nepomůže, loučí se, děkuje za spolupráci a tvrdí, že až se mi podaří kabel zapojit, bude všechno fungovat. 

Dcera má dvanáctku a přijde z práce až v noci, manžel jede z práce rovnou k babičce skládat uhlí. Jsem na to sama, musím si poradit. Připadám si jako legendární agent MacGyver, který byl pověstný tím, že ze žvýkačky a prášku na prádlo udělal bombu. Z násady na smeták a pletací jehlice vyrábím hák, kterým lovím zapadlý kabel. Trvá to dlouho, než se mi podaří kabel zachytit, ale nakonec zvítězím. Kabel zapojuji a internet naskakuje. Hurááá!! Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Už vím, jaké to je, bojovat s překážkami, chápu filmové hrdiny, kteří se z posledních sil plazí pouští, bojují s dravou zvěří, nebo se hrabou z pod laviny. Člověk v ohrožení dokáže zázraky.

Rodina se vrací domů, jsem na počítači a obrazovka září světle růžovým odstínem...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz