Náhoda nebo osud?

Mnohdy se zamýšlím nad tím, zda a kým je naše proplouvání životem řízeno, zda vše  nemilé, co se nám stane - je jenom souhra nešťastných okolností, nebo to máme v čáře života již předem určeno?

Taktéž ohromné štěstí, které nás někdy provází i v katastrofických situacích, zda se děje dle něčí režie nebo čím to je, že  nás nehoda mine o vlásek a my vyvázneme i z katastrof bez úhony? Tohle mi občas vrtá hlavou a nemohu tomu přijít na kloub. Musím předem podotknout, že ač dvakrát pokřtěna, jsem papírová katolička, navštěvující kostely hlavně kvůli jejich architektuře, nádherným mozaikovým oknům a vnitřnímu vybavení. Ovšem ta jejich klidná, posvátná atmosféra donutí i mne chvíli posedět, oprostit se od všedních starostí a jen tak rozjímat.

Následně odcházím s nevysvětlitelným pocitem klidu a míru v duši, což si taky nedovedu vysvětlit. Druhé pokřtění na katoličku jsem si v šesti letech vynutila na rodičích, abych směla docházet do hodin náboženství na ZŠ, když tam pan katecheta vyprávěl tak hezké pohádky a já, coby jiného vyznání, jsem tam chodit nemohla. Při prvním křtu mne totiž pokřtili podle tatínka v kostele Českobratrské církve evangelické a takovéto náboženství se ve škole neučilo. Nakonec již příštím rokem stejně „soudruzi“ jakékoliv hodiny náboženské výchovy ve všech školách zatrhli - ale jsem pokřtěna dvakrát /u té první církve dávali při přijímání nejen hostii, ale i víno - nebyli tak šetrní, jako „chudobná“ církev katolická!     

Další kontakt s církví proběhl při mé první svatbě (což si vynutili manželovi rodiče) a tam jsem byla velmi zklamaná. Nejenže pan farář, obézní to pán s buclatýma rukama a pověstí téměř zvrhlíka, zcela jistě nežil životem skromným (když měl jako první auto ve vesnici, levobočka s pohlednou hospodyní atd.), ale kromě toho, že za všechny obřady bral nekřesťanské peníze i výslužky ze křtin, svateb i pohřbů, si ještě dovolil poslat kostelníka k nám pro vyšívanou stuhu. Kostelník poněkud hlasitě uprostřed svatebního veselí žádal po nás navrácení dotyčné stuhy s tím, že jsme ji „šlohli“. Toto se mne velmi dotklo, nakonec neměl farář tvrdit při jejím omotávání kolem našich rukou, že „co Bůh spojil ...“ atd. My mysleli, že nám ji daroval. Snad by manžel po letech tragicky nezahynul, kdyby ji nechtěli zpět – kdož ví? Snad i proto se ve všech kostelích, kaplích a monastírech zabývám v mysli i čistě světskými myšlenkami, jako kupříkladu v horském kostelíku na ostrově Crès: Jak je možné, že tu obrovskou mušli v hodnotě asi tisíc korun plnou svěcené vody ještě nikdo neukradl, že by sem nechodili Češi?

Ovšem jak stárnu a v myšlenkách se občas zaobírám zážitky ze svého života, napadá mne, že je hodně nevysvětlitelných náhod, ke kterým chybí jakékoliv vysvětlení.

 Jak je možné, že se mnou v letech válečných maminka dvakrát vyvázla přímo ze smrtelného nebezpečí jen díky tomu, že nám osud ještě nepřál umřít? Jednu neděli zcela výjimečně jsme nejely k babičce do malého cihlového domku v havířské kolonii, kde mezitím tlaková vlna nedaleko dopadnuvší bomby naprosto zlikvidovala průčelí babiččina domku. Já tam každou neděli spávala na otomanu pod oknem a babička se zachránila tím, že šla telefonovat ke vzdálenému sousedovi, aby zjistila, co je s námi. Při bombardování Ostravy maminka se mnou v kočárku vždy po vyhlášení poplachu spěchala do vedlejšího domu do sklepního krytu, jednou to cestou z města nestihla a ukryly jsme se pouze v pasáži. Po příjezdu domů byl vedlejší dům v troskách a ani dole ve sklepě nikdo nepřežil.

Pak následovalo několik podobných náhod:

Ještě s prvním manželem jsme zaspali a nestihli noční spoj do Prahy, který vykolejil. Stihli jsme sice mnohem dražší letadlo z Mošnova, ale možná si i zachránili život - vagóny pro matky s dětmi bývaly většinou zařazeny brzy za lokomotivou.  

S malými dětmi již coby vdova jsme jezdívali každoročně do Tater na zimní prázdniny. Jeden rok jsme nejeli kvůli nemoci nejmladšího a v Tatrách vykolejila zubačka na Štrbské pleso, s níž jsme za normálních okolností jezdívali denně.         

Před dvaceti lety mne odváželi „rychlou sanitkou“ do Plzně s praskajícím střevem, protože v malé okresní nemocnici nevěděli, co se mnou. Chvíli po půlnoci, opravdu v „hodině dvanácté“ mne rozřízli a tím mne vlastně zachránili, což při stavu tehdejšího zdravotnictví byl malý zázrak! Kdo obdařil mé, od narození postižené střevo takovou trpělivostí, když léta doktoři zjišťovali, co mi vlastně je? Dokonce jsem se jednou dočkala při velkých bolestech narážky zdravotní sestry od našeho obvodního doktora, že na „zaražené větry“ ještě nikdo neumřel. Jak se mohlo stát, že to poničené tlusté střevo vydrželo téměř čtyři hodiny, než po třech marných hodinách čekání konečně dorazila jediná sanitka v okrese, aby pak rychle uháněla do nemocnice s odborníky? Následovalo několik operaci a mnoho týdnů hospitalizace, ale přežila jsem. Že by se NĚKOMU zželelo mých tří dětí?    

Ještě jeden zajímavý jev - před pár lety jsme s druhým manželem plánovali dovolenou na Kypru. On však náhle zesnul a dovolenou jsem stornovala. V den našeho plánovaného odletu se zřítilo kyperské letadlo. Sice ta pozdější dovolená v Egyptě s nepříjemnou německou sestřenicí nebyla nej..., ale jsem tady a když nejde o život, jde o h....               Díky všem těmto náhodám mi bylo dopřáno po ne vždy lehkém proplouvání či proskotačení životem splnit si své sny cestováním po Maďarsku, Holandsku, Francii a Španělsku, kde jsem našla nový domov a opět po nelehkých měsících snad konečně v klidu dožiji. Splnila jsem si své sny dovolenými na Krétě i v Egyptě a všude vstřebala obrovské množství zážitků, o něž se mohu nyní s dětmi, vnoučaty či laskavými čtenáři podělit. Ač má moje stařičké auto nespočet škrábanců z různých peripetií, párkrát jsme skončili v příkopu, opravy mě stály majlant a můj drahý pejsek auto obchází raději obloukem, vždy jsme (zatím) ze všeho vyvázli bez větší újmy!

I zde, v mém novém bydlišti, jsem se setkala s neskutečně zlými a vypočítavými lidmi, a to převážně německy mluvícími, ale bohužel - v jednom případě mne dokázala podrazit i pražská návštěva, s tím jsem vůbec nepočítala a o to více to mrzí. Neuvěřitelně přesně na veškeré mé konání se vztahuje motto: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán!“  Ovšem přesto si troufám věřit, že „dobrý člověk ještě žije“ a snad poslední léta v důchodu mi přinesou více pěkných zážitků nežli těch negativních. Mými krédy se zde, mezi těmito milými a  přátelskými lidmi /Španělé mi zatím vždy pomohli a nikdy neublížili/ -  stalo i jejich oblíbené MAŇANA A KLÍDEK - a k tomu větička z jedné písně: „DOKUD JEŠTĚ ŽIJEM, VŠECHNO JE O.K.“

Někdy se mi zdá, že snad přece jen moji blízcí tam nahoře (hlavně můj milovaný tatínek) nade mnou drželi po celý život ochrannou ruku? Nebo kdo usměrňuje naše kroky a proč je tomu tak? Nebo opravdu existují „ANDĚLÉ STRÁŽNÍ?“ Na tyto otázky opravdu nenalézám odpověď!