Nalezenec Endy

Letos jsme se vydali já, mí přátelé a vlčák mé kamarádky Barny na malý, třídenní výlet do malebné valašské obce Horní Bečva. Jako vhodné ubytování jsme si vybrali malý stan. Jsme turisté a nepovažujeme se za zhýčkané rekreanty, a proto jsme zvolili plátěný přístřešek jako náš dočasný domov. Měli jsme vybraný krásný kemp.

Nejdřív jsme si ale vyšli pěšky na Pustevny. Toto sedlo Moravskoslezských Beskyd mě vždy okouzlí. Pokochali jsme se dřevěnými stavbami Libušínem a Maměnkou, zvoničkou, sochou pohanského boha Radegasta, kaplí Cyrila a Metoděje a nádherným výhledem z rozhledny Cyrilky, a šupajdili jsme si to zase dolů. Pomalu se blížil večer a my museli ještě postavit svůj plátěný přístřešek, abychom měli kam hlavy složit.

Jenže po návratu do obce Horní Bečva se nám zalíbil kraj lesa. Bylo zde krásné zátiší kousek od potoka, nedaleko odpočívadla s lavičkami a stolkem. A tak jsme se rozhodli postavit si stan zde a nevyužít služeb kempu. Přestože se to nemá, my jsme vzorní rekreanti. Oheň jsme nezakládali, odpadky jsme si vzali s sebou a les ani jeho obyvatele jsme nijak neohrožovali. Bát jsme se také nemuseli, protože jsme měli našeho čtyřnohého ochránce Barnyho. A tak jsme nafoukli karimatky, rozložili spacáky a Barny si také našel své místo mezi spacáky. Potůček zurčel a my v jeho zpěvu usnuli.

Druhý den nás probudil hovor lesáků, kteří nedaleko našeho stanu snídali na lavičkách odpočívadla. „Nemají na hotel, tak spí pod stanem v lese,“ doléhalo k nám. To nás rozesmálo. My místo vyhledali ne kvůli financím, ale kvůli tomu, že se nám tu tak líbilo. Jak to, že se ale neozval Barny? Když jsme se rozhlédli po stanu, zjistili jsme, že Barnyho místo, ale i jeho okolí, jsou prázdné. Lesáci končili svou snídani a odjeli za prací, my urychleně sbalili stan a šli jsme hledat Barnyho. Kde může být? Vlčák se přece jen tak neztratí? Běhali jsme kolem místa našeho nočního odpočinku a volali jsme Barnyho jméno. Snad se mu nic nestalo? Po půlhodince se Barny vracel a v jeho závěsu se batolilo malinké štěně. Nechápali jsme, kde se štěně vzalo. Bylo ale čisťounké a rozhodně nevypadalo, že by to byl toulavý bezprizorní pejsek. Co ale s ním? Barny se ale o kamaráda vzorně staral. Vodil štěně, dohlížel na jeho bezpečí. Odpoledne jsme měli naplánováno plavání v blízké přehradě. Váhali jsme ale, co s pejskem. „Půjdeme si zaplavat a pak se zajdeme zeptat na místní výbor, jestli nevědí, komu štěně patří,“ napadlo kamarádku. A tak jsme i se štěnětem vyrazili k vodní nádrži. Pejsek se batolil a Barny dohlížel na jeho bezpečí. Zaplavali jsme si v chladné vodě a cestou do centra obce jsme se ještě stavili na limonádu. „Copak, Endy?“ ptal se výčepní a drbal nalezené štěně za uchem. „Vy ho znáte?“ ptali jsme se. „To je pejsek hajnýho Smrčka,“ řekl výčepní. A pak nás nasměroval k hájovně, kde pan Smrček bydlí. Vydali jsme se tam a tím si splnili další krásný výlet.

Když jsme panu hajnému předávali jeho již spící štěňátko, rozplýval se něhou. „Už jsem ho hledal.“ Nakonec se ukázalo, že pan Smrček byl jedním z mužů, kteří ráno snídali nedaleko našeho stanu.

„Tak to jste vy, ti trampíci?“ ptal se usmívající pan hajný, drbal svého zvířecího miláčka za ouškem a nabídl nám, že příště můžeme přijet a postavit si stan u jeho hájovny. „To už bude Endy velký a vy nebudete riskovat pokutu. Víte, že stanovat mimo vyhrazené tábořiště je zakázáno?“ ptal se naoko přísně. A my slíbili, že se někdy opět ukážeme. U hájenky je moc hezká louka, je tam taky potok a máme zde i známého hlídače, našeho nalezence Endyho…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10