Náš postižený vnuk nás sblížil

S manželem jsme žili třicet let takový normální, průměrný život. Vychovali jsme dvě děti, dceru a syna, a zůstali jsme v našem 2+1 sami. Najednou jsme zjistili, že už si nemáme o čem povídat. Život jsme trávili vedle sebe, ne však spolu. Přes den jsme byli oba v práci, odpoledne šel muž za kamarády a já si buď ráda odpočinula, nebo šla za nějakou kamarádkou, případně ona přišla na kávu k nám. Začali jsme se hádat, a to pravidelně.

Ani o dovolené to nebylo jinak. Vyjeli jsme k nám, do horského hotelu. Já s tím, že si zde odpočinu, načerpám síly, a manžel nejspíš s tím, že mě uštve. Denně vymýšlel náročné horské túry a nenechal si vymluvit, že na ně už nemám sílu.

„Vždycky jsme přece chodili po horách?“ ptal se s výčitkou.

Ano, vždycky. To jsem byla ale mladší. Poslední roky jsem se zadýchávala a problém mi dělala i pochůzka po městě, natožpak po kopcích. Dva dny jsem výlety absolvovala s mužem, po nich jsem ale jasně řekla, že chci relaxovat, odpočívat a ležet u bazénu. To se ale nelíbilo mému muži. Operoval tím, že jsme mohli zůstat ve městě a chodit na městský bazén. Tady, v horách, chce poznávat, objevovat a dát si pořádně do těla. Já si nechtěla „dát do těla“, a tak jsem zůstala po snídani v hotelu, zatímco můj muž vyrazil do kopců sám. Ani jednou mi během dne nezavolal, nezeptal se, jak se mám. Musím přiznat, že ani já jemu nevolala. Odcizovali jsme se dál. Dokonce jsme začali uvažovat o rozvodu. Děti o tom zatím neměly ani tušení. Dcera žila s manželem a náš syn s přítelkyní.

Takto nás zastihla zpráva, že přítelkyně našeho syna čeká potomka. Nebylo to jednoduché početí. Petra byla po nějaké ženské operaci a nemohla otěhotnět přirozenou cestou. Lékaři si ale vědí rady a k těhotenství jí pomohli. Jednalo se o potomka našeho syna, a to bylo důležité. Byli jsme šťastní a těšili se na vnouče. V naší domácnosti se ale nic nezměnilo, i nadále jsme se s mužem často hádali.

Uběhlo devět měsíců, a narodil se nám vnouček. První vnouče! Malý Petřík na první pohled vypadal kouzelně. Už na ten druhý bylo ale něco špatně. Ano, Petříkovi zjistili hned v úvodu jeho života těžké postižení, a sice poškozený sedmý chromozom. Byli jsme zdrceni. Zavinili něco lékaři, nebo je chyba na straně Petříkových rodičů? Ani jedno nebylo pravdou. Hříčkou přírody se prostě stane, že dva zdraví rodiče přivedou na svět dítě takto postižené.

Petra a náš syn Kuba od počátku navštěvovali odborníky, kteří se jim a Petříkovi věnovali. Snažili se, aby z jejich syna vyrostlo šťastné a spokojené dítě, na kterém se jeho postižení podepíše co nejméně. My s manželem jsme jim všemožně pomáhali. Petra zůstala s dítětem doma, aby se mu mohla plně věnovat. Takové dítě ale vyžaduje permanentní dohled. Jak Petřík rostl, začala se péče o syna na Petře podepisovat. Celé dny byla s postiženým dítětem, které nikdy nebude mluvit, bude nejspíš celoživotně nosit pleny a i jeho motorika je značně omezená.                           

Petřík má dnes šest let, špatně chodí s oporou, nemluví a občas u něj převládají známky agrese. Komunikuje s okolím metodou obrázků, kdy alespoň občas naznačí, co by potřeboval. Má doma obrázek skleničky s vodou a nejrůznějších potravin a sladkostí, které má rád, obrázky hraček, postýlky na spaní i nočníku, přestože na nočník v podstatě nechodí. My s manželem jsme usoudili, že musíme mladým pomoci. Když měl Petřík čtyři roky, jeho maminka Petra se vrátila do zaměstnání na čtyři hodiny denně. Prý aby nezešílela. Na ty čtyři hodiny vnoučka hlídáme, občas je ale v denním stacionáři pro takto postižené děti. Musí se malinko zapojit do života, začlenit mezi ostatní.

S manželem najednou nemáme proč se hádat. Společně vymýšlíme, jak malého Petříka zaujmout, kam ho vezmeme, aby ho to bavilo a příliš nezatěžovalo. Taková návštěva zoo je sice krásná věc, je zde ale moc lidí. A tak jsme objevili nedaleko bydliště domácí zoo koutek, kde se věnují návštěvníkům individuálně. Jsou zde také morčátka a zakrslí králíci, kterých se mohou děti dotýkat. To našeho Petříka velmi baví. Má rád zvířata. Děti s ním chodí také na hypoterapii, kde jezdí pod dohledem zkušeného trenéra na malém koníkovi. Petřík se sám v sedle neudrží, ale při použití speciální pomůcky a při pomoci dospělého zvládne tuto metodu, která mu přináší radost.

Miluje také bazén. U baráku, ve kterém bydlí, tak náš syn s přítelkyní vybudovali malý bazének. Vše pro radost dítěte. U našich dětí to platí dvojnásob. Naše dcera také ráda svého synovce hlídá. Zatím své vlastní děti nemá. Má malinko strach. Když dnes ale víme, co potkalo syna, bude mít jednou to nejlepší vyšetření a tu nejlepší průpravu na těhotenství. A tak se třeba dočkáme i zdravého vnoučátka.

Petříka ale oba nade vše milujeme. Ač zdravotně znevýhodněný, je to náš první milovaný vnuk. S manželem jsme pochopili, co je v životě důležité. Dokážeme se už dohodnout na plánování volného času. Já občas zajdu s mužem na hory, třeba i v doprovodu kočáru s naším vnukem, a můj muž si čas od času se mnou rád odpočine. Máme pro koho se šetřit. Náš vnuk nikdy nebude zcela samostatný a potřebuje nás všechny.

Život se točí dál, s osudem jsme se smířili a nezbývá, než si život navzdory osudu užívat co nejvíc a co nejlépe.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10