Naše babička

Naše maminka, ale říkáme jí babička, je velká cestovatelka. Nikdy si nenechala ujít žádnou příležitost vyrazit, prozkoumat neznámé kouty naší domovinky. To víte, pracovala na šachtě a tam bylo zájezdů dost a dost. Několikrát vzala i mojí tehdy ještě štíhlou postavičku s sebou jako "spoluzavazadlo". Jak říkával děda. Kolikrát jsme popletly hlavu ostatním výletníkům naším vztahem. Víte, ona to není moje maminka, ale panímáma. Nejlepší bylo, když jsem byla označena za její dceru, inu nebránila jsem se, však trochu pravdy tam je.

Můj synek, tehdy 3letý špuntík, byl její klouček. Jen pár lidiček znalo pravdu, ale nikdo se nás neptal.Tak vše zůstalo na fantazii spolurekreantů. Tímto způsobem jsme cestovali několik let. Ať Tatry, Krkonoše, poustevníka ve Sloupu či krásnou Šumavu. Ale čas běží neúprosně dál. Naše maminka má už 82 let. Nenecháváme ji samotnou v baráku, kdepak, jak švagrová odjíždí, máme ji tady v našem bytečku. Zrovna tento týden tu byla. Park, který mám před domem, zná jako své boty. Vždyť tam vozívala obě vnoučátka v kočárku, později s koloběžkou či kolem. Ani písek nevynechala, stavěla  krásné hrady. S vnukem kamínkové, s vnučkou kytičkové. Ale i toto období je už docela nenávratně pryč.

Chodívala též jako doprovod do LŠU s vnučkou. Tam sedávala dole v hale mezi ostatníma babičkama a vyprávěla si, jak život plyne. Bylo zvykem, že za odměnu, jen nevím, zda babičky či vnučky, se chodívalo na zmrzlinový pohár. Nevynechala ani jedno veřejné vystoupení svých vnoučat. Ani výstavy vnuka nezůstávaly pozadu. Všude byla. A věřte, i maturitní plesy si užila. Tam ji vnuci zkoušeli utancovat, ale kdepak, babička vyhrávala. Čas je ale neúprosný, na chvilku se nezastaví. Dnes, jak se koukala z okna pokoje, se zeptala: "Copak je to tam dole pod mostem?" Pod mostem? Přece cesta do parku, babi. "Ale, nepovídej, to bych věděla!" Kdepak, nevěděla, nepamatovala si. Ač touto cestou chodívala léta letoucí. Nuž tak se tam půjdeme podívat.

Byla tak ráda, že jsem ji vzala na procházku. Chovala se občas jak malá rozpustilá holčička, jindy si vzpomněla na nějaké zážitky, ale unesena byla z pohledu na rybník. Tu se zahleděla někam do dáli, nepromluvila. Jen na obličeji bylo znát, zda cesta je milá či bolestivá. Když se vrátila zpět ze vzpomínek, šlo se pomalu dál. Nejednou uviděla druhý rybník. Nemohla pochopit, že jeden je nahoře a druhý dole. Jak to? Kdo ho vykopal a proč? Copak jeden nestačí? Tolik práce, co to muselo být! Stále kroutila hlavou nad dnešní náročnou dobou. To za mého mládí nebylo. Broukala si. (Tento park byl založen před více jak 400 lety.)

Pomalu ji vedu dál přes lázeňský park. Zde usedá na lavičku a já si odskakuji koupit něco, co jsem měla ráda, když jsem byla malá. Byla to součást mého dětství. Jen škoda, že už nelze mít voňavou čerstvě upečenou oplatečku milou. Ano, jsme lázeňské město a toto se dříve prodávalo. Proto jsem babičku usadila na lavičku a běžela honem pro tuto dobrůtku. Vždyť je to též vzpomínka. Musím podotknout, babičce udělala velkou radost, ale byla nějak unavená, tak se vydáváme pomaloučku zpět. Tu vidím na její tváři už každičký rok. Poposedáváme na mnoho lavičkách, než nás cesta zavede pomalu domů.

Její oči mají dlouhou dobu jen jednu jedinou otázku: "Už budeme doma?" Jistě, babičko, jen co mineme věžičky, tady odpočívadlo u rybníka, támhle je kos, vidíš, je celý zvláštní bíločerný, tuhle kvete magnolie, tam jsem tenkrát spadla, pamatuješ? Koukej, volavka, jak krásně letí. Sem si sedneme příště, bude tu divadlo. Tak nám cesta pomalu ubíhá.

Babička je stále více a více unavena. Stěží jde dál. Neví kde je, nic nepoznává. Až najednou, poznala náš dům, rázem je jak veverka čiperka. Schody jí sice dělají potíže, dech nestačí, ale vidina postýlky, odpočinku je silnější. Je doma. Já si bláhově myslela, že si chvilku lehne, prospí se, ale kdepak, usedla do křesla, nechala si pustit televizi, její oblíbený pořad. Tu ji slyšíme, jak zpívá - Já jsem ten zajíček nešťastný... Tak toto je naše babička, maminka milovaná.     

Maminko naše milá, buď ještě dlouho mezi náma, ač paměť už tak dobrá není, ještě nenastal čas rozloučení.