Naši zvířecí miláčci

Jako dítě jsem vyrůstala na vesnici a kolem mě bylo plno domácích zvířat. Babička měla kravičku, kozu a prasátko. Samozřejmostí byly slepice, husy a králíci. Jako hlídače jsme měli psa, ale mým oblíbencem byl rezavý kocourek, kterému jsem říkala Mučínek. Naše obliba byla vzájemná, protože Mučínek si ode mě nechal skoro všechno líbit, dokonce jsem ho vozila v kočárku zabaleného v zavinovačce s čepičkou na hlavě.

Proto jsem tuto radost, ale zároveň i starost chtěla dopřát i svým dětem, ale bydlíme v bytě, takže výběr byl omezený a taky jsem chtěla, aby se děti o zvířátko naučily starat, takže pro začátek padla volba na křečka a samozřejmě musel mít každý svého. Měli jsme 2 generace křečků, ale tato zvířátka jsou aktivní hlavně v noci, kdy děti musely spát. Když křečci umřeli a oplakali jsme je, vyprosila si dcera morčátko, tak jsme měli morčecí holku, kterou pojmenovali Babuška, po ní už jsme měli jen morčecí kluky, z nichž poslední Bobešek se dožil 7,5 roku.      

Zároveň s Bobeškem jsme měli zakrslého králíčka Ferdu, kterého dcera dostala od kamarádů k narozeninám i s klecí, ale umřel v necelých 3 letech. Protože bylo doma smutno, tak jsme koupili dalšího králíčka Dackyho a toho jsme měli skoro 6 let, ten byl tak vychovaný, že když jsme uvařili kávu, tak Bobešek i Dacky se hnali do obýváku a oba se chtěli chovat. Dakešek i rád sedával se mnou u počítače a nejraději měl pacičky vedle klávesnice.     

Děti postupně odešly z domova a osamostatnily se a když Bobešek a pak i Dakešek umřeli, tak bylo doma prázdno. Už jsem byla v důchodu, tak jsme se rozhodli pořídit si pejska. Nastalo rozhodování, jakou rasu vybrat. Já jsem vyrůstala s vlčákem, občas jsme mívali na hlídání šeltii, ale říkali jsme si, že bude asi vhodnější něco menšího, ale zase ne moc miniaturního, nakonec padla volba na papillona. Krásné zvířátko, ale kde ho vzít? Hledali jsme na internetu chovné stanice, ale zrovna nebyla štěňátka. Až manžel našel štěňátka k odběru ve Fulneku, byla volná, tak jsme se domluvili a jeli jsme pro štěňátko. Už jsme měli vybráno, zůstali jim 2 kluci - Alcon Rebelli a Apollo, paní nám poslala i video, které rozhodlo, výběr padl na Alcona. Tak jsme si přivezli domů malého pejska, který byl a stále je jak živé stříbro, tak mu jméno Rebel sedí a slyší na Rebi nebo Rebíšku. Dokonce i manžel, který vysedával u počítače a u televize, s ním rád chodí na procházky. Náš Rebíšek má rád kolem sebe partu psích kamarádů a s  největší kamarádkou maltézačkou Vendulkou na louce před naším domem pořádají závody. 

Na podzim nám docela nahnal strach; v ložnici má pelíšek, kde celou noc pěkně spí. Ale v době, kdy jsem odstěhovala z balkónu ibišky a durman, začaly problémy. Protože to jsou velké kytky, tak jsem je dost razantně ostříhala, aby nepřekážely; svoje místo měly už tradičně v ložnici v koutě u okna. Za pár dní se Rebíšek vždy mezi druhou a půl třetí hodinou v noci sebral, šel ke vchodovým dveřím a tam blinkal. Pak si zase šel lehnout a spal dál. Přes den mu nic nebylo, normálně jedl, venku běhal a choval se jako jindy, až na tu noc. Když se to opakovalo několik dní, tak jsme jeli k veterináři. Rentgen nic neukázal, ultrazvuk také nic, rovněž všechna vyšetření byla negativní. Dostal nějaké léky a injekci na imunitu a veterinář byl taky bezradný. Říkal, že je to dost divné, že vypadá zdravě, tak jsme přemýšleli, co za tím může být, pak jsem přenesla durman do jiné místnosti, ve dne mu nevadí a blinkání skončilo. Přitom durman byl od jeho pelíšku dost daleko, ale pes má mnohem lepší čich než člověk a proto mu asi vadil. Tak jsem pak s radostí volala veterináři, že už je po problému.                   

Každý, kdo má doma nějaké zvířátko, tak ví, jaké to je, když mu něco chybí. Pokud je možnost, tak bych všem rodičům doporučovala, aby dítku, pokud bude mít zájem, pořídili nějaké zvířátko, ale je potřeba trvat na tom, že se dítě o ně musí starat. Naše děti jim dokonce nosily i od oběda ze školy ovoce, samozřejmostí bylo, že Bobeškovi i Dakeškovi přinesli  trávu a nebo pampelišku a první cesta ze školy vždy vedla ke kleci pozdravit se s Bobeškem nebo s Dakeškem. Nenásilným způsobem si děti tak zvyknou na povinnost.