Návštěva sauny, na kterou nikdy nezapomenu

Ten den jsem opět navštívila naše lázně se saunou s utkvělou představou, že zhubnu. Chodím sem pravidelně již několik let, většinou v průměru dvakrát týdně. Teď jsem se ale cítila hodně provinile. Nejen, že jsem nezhubla, ale má váha stoupala poslední měsíce strmě vzhůru. Jak dlouho jsem se vlastně nevážila?

S osuškou ovinutou kolem svého kyprého těla jsem se blížila k finské sauně. Naše sauny jsou společné pro muže a ženy a digitální váha trůní právě před saunou. Kolik tak můžu vážit? Třeba jsem něco už zhubla a ani o tom nevím? Zvážím se! Nikdo v prostoru před saunami nebyl. Pár lidí bylo v převlékárně opodál, dva muži právě v bazénku a ostatní v sauně. A tak jsem se kradla k váze.

Musím to provést rychle, než někdo přijde a uvidí společně se mnou to hrozné číslo! Jak jsem si to tak rázovala k váze, podklouzly mi nohy na mokru. Osuška letěla pryč a já, úplně nahá, jela ke skleněné váze. Charakteristické „plác“ přilákalo dav zvědavců. Dojela jsem k váze a cítila tupou bolest ve své zadnici. Seděla jsem na váze a cifra, kterou jsem viděla nejen já, ale i dav přihlížejících, byla ještě vyšší, než jsem předpokládala.

Jeden stařík se nade mnou smiloval. Podal mi mou osušku ležící opodál a dokonce mi podal i ruku, abych se ze země posbírala. Rudá jsem byla až za ušima. Po stehně mi stékala horká krev, jak jsem se praštila nebo řízla o skleněnou desku váhy. Do sauny jsem už nešla. Rozhodla jsem se, že si alespoň zaplavu v bazénu. Tak jsem si zase oblékla plavky a šla tam. Už jsem byla ve vodě po kolena, když mě plavčice z bazénu vykázala. Ukazovala na krev, která mi tekla po stehně. Vypadalo to, jako bych měla své ženské dny. Ani jsem jí nevysvětlovala, že jsem vlastně zraněná kvůli jejich kluzké podlaze. V šatně jsem si ošetřila rozseklý zadek studenou vodou, chvilku si odpočinula a nakonec jsem proklouzla alespoň do vířivky. Tam jsem strávila zbytek dvouhodinové návštěvy.

S předsevzetím, že si příště budu brát s sebou do lázní gumové botky, jsem se vracela domů. Pro své tělo jsem toho ten den moc neudělala. Druhý den jsem zašla za kamarádkou. Protože je přibližně stejné postavy jako já, taky je jí pěkný kousek, řešíme většinou při svých kávových dýcháncích právě postavu a děti. Nyní mě překvapila, když sotva jsem dosedla, zašvitořila: „Já nevěděla, že už vážíš ….át kilo. To už jsi na tom stejně jako já.“ „A jak víš, že vážím …át kilo?“, dotázala jsem se. „No, vím,“ řekla stroze. Já ale chtěla znát pravdu. A tak mi pak řekla: „No, můj brácha byl včera v sauně.“

Tak nejen, že jsem se ztrapnila před cizími, on tam byl ještě bratr mé kamarádky a předmětem jeho debat se stala má váha! A tak MUSÍM zhubnout. To proto, abych až sebou zase někde praštím na váhu, sklidila obdiv a nestala jsem se jen předmětem do diskuze o obezitě…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10