Není úraz jako úraz

Jako celník jsem sloužíval v našem příhraničí s Polskem. Bylo to v době, kdy se ještě pašovalo zboží mezi Českem a Polskem ve velkém. Poláci od nás pašovali především alkohol. Od toho, aby se tak nedělo, jsme tu byli my celníci. Sloužil jsem na vlakovém spoji mezi Polskem a Českou republikou, byl čas adventu, a o to víc se pašoval alkohol od nás k našim severním sousedům. Byl to čas, kdy jsem se vracel domů s plnými taškami úplatků v podobě různorodých lahví alkoholu. Nikdy jsem moc nepil, alkohol jsem pouze ochutnal na různých oslavách, abych neurazil. Mé každodenní bonusy v práci tak měly sloužit především jako vánoční dárky pro blízké a rodinu.

Ten den ovšem nepřišel do zaměstnání můj kolega. Měl vážný úraz a ležel v nemocnici, a tak mi bylo sděleno, že musím zůstat v práci o několik hodin déle, než se najde náhrada. Neměl jsem z toho radost. Vánoce se blížily, doma bylo plno práce, navíc jsme tehdy bydleli na vesnici v domku, kde byla omezená doprava. Z krajského města, kde jsem končil, mi domů jely jen dva spoje. Ten první jsem stěží stihnul po směně, další jel za hodinu, a pak jsem měl smůlu. Auto jsem měl tehdy v servisu. A tak jsem doufal, že chytnu ten další autobus, než mě někdo vystřídá. Nestalo se. Zůstal jsem v podvečer v krajském městě. Jak se ale dostanu domů? Měl jsem to patnáct kilometrů pěšky. V létě by to nebyl takový problém. Tehdy byla ale zima, navíc pořádně mrzlo. Musel jsem se ale nějak dostat domů.                                                                                    

A tak jsem se vydal na pěší cestu po uklouzané krajnici. Po asi kilometrové chůzi jsem se snažil něco si stopnout. Měl jsem dokonce něco, čím bych odměnil hodného řidiče, který by mi ten den zastavil. V tašce jsem nesl dvanáct balení Finské vodky, kterou jsem ten den dostal coby úplatek. Jenomže mi nikdo nezastavil. A tak jsem musel jít dál, protože se blížila noc a pořádně přituhovalo.  Navíc se schylovalo k chumelenici.

Když jsem byl zhruba v polovině cesty, napadlo mě se zahřát obsahem jedné z lahví. A tak jsem lahev otevřel a pořádně si přihnul. Vůbec mi to nechutnalo, ale po chvíli jsem cítil hřejivé teplo, které se šířilo od žaludku. Hned se mi šlo lépe. Pokračoval jsem v zimní chůzi, a čím víc jsem se blížil k domovu, tím níž byla hladina v lahvi. Už jsem ani pořádně nevěděl, kam jdu.

Zbytek znám jen z vyprávění. Jak jsem tak šel a upíjel z lahve, i když jsem nebyl zvyklý pít, tím víc jsem byl opilý, až jsem nakonec upadl a usnul na krajnici. Má žena, když zjistila, že nejsem doma, volala mému zaměstnavateli. Když se dozvěděla, kdy jsem končil, začala mít o mě strach. Vydala se proto s naším sousedem mě hledat. Když došli na kraj vesnice, kde jsme žili, uviděli zasněžený kopeček u silnice. Tím kopečkem jsem byl já. Ležel jsem na krajnici, pevně jsem přitom svíral vodku a ostatní lahve se rozkutálely kolem tašky. Když mě tam tak našli a pokoušeli se mě vzbudit, došli k závěru, že sám domů nedojdu. Tak soused doběhl domů pro sáňky od svých dětí. Naložili mě na sáně, posbírali lahve vodky a odvezli mě domů.

Až druhý den jsem zjistil, že jedna lahev vodky tu noc zmizela. Nejspíš šel kolem někdo, komu se hodila, a neodolal, aby si takový předvánoční dárek neodnesl domů. Co bude se mnou, to ho nejspíš vůbec netrápilo.

Od té doby jsem absolutním abstinentem. Musel jsem si totiž vzít druhý den nečekané volno kvůli svému „úrazu“ cestou domů.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10