Nové auto

Svého času jsem si pořizoval nové auto. Nejdřív jsem chtěl něco zvláštního, co každý nemá. Pak jsem se ale nechal zlákat kamarády, kteří mi doporučovali naši značku automobilu, které patří k nejčetnějším. Zvolil jsem červenou barvu vozu, barvu, která v té době patřila také k nejčetnějším. A tak jsem „své auto“ míjel každodenně na silnicích města i mimo něj. Vůbec mi to ale nevadilo. Věděl jsem, že pokud budu mít poruchu, vždy seženu náhradní díly, což bylo rozhodující.

Krátce po pořízení svého nového vozítka jsem odjížděl na dovolenou. Jel jsem ke známým na chatu přes celou republiku. Jako dopravní prostředek jsem zvolil vlak. Bylo zbytečné i neekonomické jet vlastním vozem. Auto jsem použil pouze pro cestu na nádraží, kde jsem ho chtěl nechat. Kamarád mě sice zrazoval, že to nemusí dobře dopadnout, že mě na nádraží odveze, já ale nechtěl nikoho otravovat. Vyjížděl jsem brzy ráno, ještě za šera, a nevěděl, kdy se budu vracet. Blokovat někoho, kdo chodí do práce, aby pro mě následně po dovolené přijel, jsem nemínil. Jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal.

V den odjezdu na dovolenou, v brzkých ranních hodinách, jsem dorazil před nádraží a hledal místo k zaparkování. Chvilku to trvalo, než jsem našel vhodné místo pár ulic od hlavní budovy nádraží. Věřil jsem, že se mému čtyřkolému miláčkovi nic nestane, a tak jsem ho tu zanechal. Se zavazadly jsem se přesunul k vlaku a odjel jsem.

Z původních deseti dní na chatě bylo nakonec dní čtrnáct. Bylo mi tam příjemně, ale musel jsem už domů. I já měl své povinnosti. Bezpečně jsem dojel zpět na nádraží v našem městě, se zpožděním pouhých čtyřiceti minut, což je na naše dráhy zpoždění spíše kosmetické. Táhl jsem se se zavazadly do uličky, kde jsem zanechal svůj vůz. Zajímavé, ale zavazadel bylo mnohem víc, než při odjezdu. Manželka mého kamaráda mě totiž vybavila vlastnoručně zavařenými kompoty a doma vyrobenými džemy a marmeládami, navíc jsem s sebou vezl také pár drobností pro své blízké. Už jsem se těšil domů, lépe řečeno do svého vozu, který mě měl domů dovézt.                            

Přicházel jsem k autu a leknutím mi vypadla zavazadla z ruky na zem. Mé milované nové autíčko tu stálo bez kol, s vymlácenými okny a totálně vyrabované! Kamarád měl pravdu, napadlo mě. Proč jsem ho neposlechl? Zavolal jsem policii. Přijeli poměrně brzy. Prokázal jsem se svými doklady a policisté nechali zkontrolovat vůz v registru. Poté mi sdělili novinku, které jsem nemohl uvěřit. Mé auto nebylo mým autem! Jak se to mohlo stát?

Vysvětlení přišlo brzy. Já totiž své nové auto, s kterým jsem ještě nebyl tak sžitý, zaparkoval o ulici dál. Auto, které tu stálo vyrabované, skutečně nebylo mým autem.

Ač jsem soucítil s majitelem vykradeného vozu, nakonec jsem si oddechl. Můj vůz byl totiž nepoškozený. A tak jsem se v pořádku dostal domů a celé příhodě se zasmál. Bylo to ponaučení, které bylo v mnohém užitečné. Od té doby jsem totiž nikdy nenechával auto tak dlouho zaparkované bez dozoru v ulicích města.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10