O holičích a kadeřnících

Za mého dětství, a to už je hodně, hodně dávno, za rohem naší ulice bylo holičství a kadeřnictví, kde pracoval pan Řezáč. Pan Řezáč byl holič a kadeřník v jednom, ve své provozovně stříhal i děti. Měl takovou vysokou stoličku, aby se k dětičkám nemusel moc ohýbat, stojany na mytí přisouvací, v  krámě měl kamna na uhlí, ve kterých si ohříval železnou kulmu přímo v ohni, něco jako ve filmu Postřižiny pan Vízner.

 Moje maminka k němu, tedy k panu Řezáčovi, chodívala na vodovou ondulaci a asi tak jednou za rok na trvalou ondulaci. Vytvoření trvalé trvalo asi tři hodiny. Odtud jsem si vždycky myslela, že proto trvalá. Že to trvá dlouho, než se vytvoří, a  ne proto, že kudrlinky vydrží nejméně půl roku.

      Mohlo mi být asi tak 5 let (do té doby mě stříhal  náš táta), když maminka rozhodla, že nás – mě a moji o pět let starší sestru –  pan Řezáč ostříhá. Jak nás ostříhal, to už si nepamatuji, jenom vím, že jsme šly domů s brekem, protože na nás vzal tu kulmu, co ohříval na uhlí v kamnech. Sestra Eva přeci jenom byla v deseti letech slečna a nějakého nakulmovaného kohouta tedy opravdu nechtěla. No, vlasy nám maminka namočila a bylo po loknách. Mě potom až do patnácti let stříhala druhá sestra, která byla  ode mě starší o devět let. Eva nosila vlasy pod uši, já vždy chodila na kluka. Během let provozovnu pana Řezáče Komunál zrušil a v jiné čtvrti, dál od nás, otevřeli  moderní kadeřnictví, kde bylo asi dvacet kadeřnic a jedna paní na mytí vlasů.

      V patnácti letech, když jsem se přihlásila do tanečních, usoudila jsem, že je dost domácího stříhání a objednala jsem se na trvalou ondulaci do tohoto, na tehdejší dobu, velmi moderního salónu. Ta trvalá tenkrát trvala ne tři hodiny, ale šest. Snad to bylo tím, že jsem byla mladá a prosím, odpusťte mi ten výraz, pitomá, ale jenom dvě hodiny jsem strávila čekáním, než na mě přišla řada, a po trvalé ondulaci jsem byla kudrnatá jak ovečka. Ta paní mi jí nechala na hlavě asi hodinu na těch úplně nejmenších natáčkách. O deset let později se tento výtvor nazýval „afro“. Když pominu, že jsem měla spálenou pokožku na hlavě, ty kudrlinky mi odrůstaly snad rok.  Když si uvědomíte, že je to bezmála čtyřicet let a že si to pořád ještě pamatuji, musíte uznat, že to byl dost šokující zážitek. Dodnes k smrti nerada prohlížím fotografie z tanečních.
 
   Nicméně, když přišlo do módy výše uvedené afro, 2x za sebou jsem si ho nechala udělat. Poprvé to celkem ušlo, ale podruhé jsem cestou od kadeřnice (to už byl jiný salón) zmokla a neměla jsem ani trvalou, ani afro, zkrátka zase děs. Ani nevím, jestli se dnes ještě vlasy ztrvalují, už mě to nezajímá, chápete jistě, proč.

     Za všechna léta jsem vystřídala spoustu kadeřnic. Ne, že bych hledala svůj styl. Ten mám, stále nosím vlasy ostříhané na krátko, ale někdy jsem byla spokojená více, někdy méně a když jsem si někde zvykla, buď provozovnu zrušili nebo kadeřnice odešla jinam nebo na mateřskou dovolenou.
     Teď mám kadeřnici Kristýnku, je moc milá, ostříhá mě, obarví, udělá melírky, vždy se domluvíme, jak bych si to představovala já a jak ona. Ale nezapomenu do konce života na pana  Řezáče a jeho kulmu a na moji první trvalou. Mimochodem, čas oponou trhnul, ani toto kadeřnictví už neexistuje.  Se změnou majitele mám také zážitky, ale to už patří do jiné doby a je to úplně jiná historie.