O kohoutovi co nám snáší tyrkysová vejce

Vážení přátelé, mám dva syny, oba jsou dobrovolní hasiči v naší malé vesničce. No teda malé, to by mi mohl někdo vynadat tak, aby to bylo správně, rozrůstající se vesničce. Každoročně ti naši hasiči samozřejmě pořádají ples, na který se dostaví spousta lidí. Čím víc, tím lépe,  lidičky se těší celý rok, co zase ti kluci vymyslí a tombola praská ve švech a z toho plyne i zisk pro ty naše kluky. A za penízky, co se utrží, se kupuje vše, co je potřeba dokoupit do výbavy hasičů.

Já jakožto vzorná matka mu každý rok dám celých 100 Kč na lístky do tomboly a těším se, jestli vyhrajeme a modlím se, ať  se mi nevrátí to, co jsem tam poslala jako výhru já. A pak čekám, až k ránu synek dorazí - on má totiž zlozvyk, že v podroušeném stavu (po kom asi?)  hrozně rád povídá a než ty zážitky z natáčení  povypráví, je ráno! Ale tentokrát přilítl s obrovskou krabicí, ve které byly nějakým opravdu tupým nožem nadělány dírky, to aby mohl obsah té krabice dýchat. A spustil!

„Mamko, vyhrál jsem kohouta.“ A já na to: „A co s ním?“ Doma ani jedna slepička kromě mě! A v krabici se krčilo cosi, co vypadalo jako sotva opeřené kuře. Bylo mně toho tvorečka samozřejmě líto, ale nejdříve  jsem ho opravdu musela vykrmit, protože hned jak řekl, že vyhrál kohoutka, tak se mi v hlavě vyrojil Zdenda Polreich a jemu podobní a recept na Kohoutka na víně. No vím, že teď mě bude spousta lidí pomlouvat, ale co s tím, kohout bez slepiček by byl smutný kohout a to nemůžeme připustit.

Až jednoho dne, bylo to opravdu v týdnu po Velikonocích, stojí táta v okně a povídá: „Mámo, od kdy snáší kohout vejce?“ A já na něj: „Hele, vtipálku, to ti daly baby v práci obarvené vejce a ty tady házíš machry.“ „Mámo, sem blbej? To by mě ani nenapadlo!“  Ale já, nevěřící Tomáš, ještě nevěřila. Jenže opravdu za tu dobu, co byl kohoutek u nás, se krásně zaobalil, narostla mu taková hezká kulatá prdelka a už vůbec se mu na hlavě neobjevovalo to hlavní - hřebínek, ten jsme hledali marně! 

Takže po zjištění, že kohout  není kohout, ale slepička, jsme se jali „gůglovat“, co to asi bude za druh. Bylo nám jasné, že to nebude nějaká normální slípka, když nosí vajíčka v barvě tyrkysu a představte si, co se nám dostalo do baráku - je to druh slepice, jmenuje se Araukana a pochází až z daleké Chile. A tyhle chilské holky snášejí vejce, jejichž skořápka se zbarvuje do modré až zelené barvy a obsahují málo cholesterolu, protože musí ten cholesterol nacpat do té skořápky, aby měla takovou krásnou barvu.

Takže kohoutek na víně nebude, máme doma Alžbětku a ani ta nebude na paprice. Zatím máme zdravá vejce a Alžbětku si hýčkáme, protože zase nejsme takový (nelidi), abychom ji snědli!  A myslím, že i potom, co Alžbětka donosí ty zázračný vejce, ji necháme v klidu a míru dožít. Určitě by nikomu z nás nechutnala, stala se z ní naše kámoška a těch si přece ceníme. Ahoj, Vaše

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10