O malíři (příběh z mládí)

Když jsem toho člověka viděla poprvé, přišel mi jako taková tragikomická figurka, takový podivín. Skoro k politování. Stál před obchodem s potravinami, v ruce síťovku s hubeným nákupem, trochu shrbený, v dlouhém černém kabátě (a to bylo teplo), na hlavě klobouk, po stranách mu čouhaly delší šedé vlasy, v uších měl vatu a v druhé ruce deštník. Ten měl původně zřejmě nahrazovat šviháckou hůlku, ale teď už sloužil jako opora. Připadal mi hrozně starý, ale ve skutečnosti mu bylo sotva pětašedesát.

Když jsem ho na tom samém místě potkala podruhé, představil se a řekl, že je malíř a rád by mě maloval. Nevěřila jsem, že je malíř a i kdyby byl, nenechala bych se malovat a tak jsem mu dost příkře odpověděla, ať loví jinde, já že nemám zájem.

Myslela jsem, že tím je to vyřízené, ale kdepak. Skoro denně jsem ho potkávala a pokaždé mi opakoval svou nabídku. Nakonec už jsem se mu vyhýbala. Když jsem viděla, že stojí na chodníku, přešla jsem na druhou stranu.

Přesto mě zase jednou odchytil se stejným přáním. A tehdy jsem se vymluvila, že by mi to naši nedovolili. „Tak kvůli tomu? To nebude problém, já s nimi promluvím,“ řekl sebevědomě. No, neznal mé rodiče. Byla jsem v klidu, naši by byli proti, i kdybych já sama chtěla. A já jsem nechtěla. Mistr (už jsem věděla, že je skutečně akademický malíř a říká se mu Mistře) byl po rozmluvě s mou maminkou poněkud rozladěný. Už mi malování nenabízel, jen utrousil, že si šlapu po štěstí a že od inteligentních lidí (to myslel mé rodiče) čekal trochu víc pochopení pro umění.

o malíři V tu dobu se můj kamarád Jarda u Mistra učil malovat. A od něho jsem se dozvěděla, že Mistr chystá výstavu svých obrazů na zámku v nedalekém městě.

Pár dní před datem vernisáže za mnou Jarda přiběhl, že má velkou prosbu. Má na vernisáži recitovat jednu z Mistrových básní (Mistr totiž kromě malování psal i poezii), ale on nemůže, protože se právě hrozně pohádali, Mistr ho vyhodil, vynadal mu břídilů a neumětelů a dál ho odmítá učit. Jistě chápu, že za takových okolností Jarda nemůže přednášet na jeho vernisáži. Ale aby mu akci nezkazil, prosil mě, abych recitovala místo něho. Já byla okamžitě pro. Tehdy se ve městě neobešla žádná akce beze mne. Recitovávala jsem při různých výročích, při zlatých svatbách, při zahájení divadelní sezóny, takže jsem v recitaci jedné básně na vernisáži neviděla nejmenší problém. Na přípravu bylo sice málo času, ale to zvládnu. Měla jsem jen podmínku, že to Jarda Mistrovi sdělí a pokud ten by měl námitky, tak samozřejmě recitovat nebudu. Jarda celý šťastný slíbil mou podmínku splnit a hned mi předal text básně. Že do křehkých Veršů psaných na vodě bude mít báseň hodně daleko, jsem pochopila už z Jardových náznaků, přesto jsem byla hodně překvapená. Báseň měla snad deset slok. To by nebylo to nejhorší, ale já tomu textu vůbec nerozuměla. Zdálo se mi, že je to snůška abstraktních výrazů bez ladu a skladu, prostě slátanina. Jak tohle můžu přednášet?? Hned jsem litovala svého slibu. Když jsem to přečetla několikrát, došla jsem k názoru, že je to nejspíš ponurá báseň, vyjadřující zoufalství. Až teprve v posledním verši se Mistr vzepjal k jakémusi vítěznému výkřiku. Ach jo!

Trochu jsem se bála, že mi ta slátanina poškodí renomé. Posluchači si možná budou myslet, že báseň od takového Mistra je dobrá, ale já ji neumím podat.

Nakonec jsem se svěřila klukům z naší kapely. Dali hlavy dohromady a vymysleli vylepšení. Našli příhodnou skladbu, nahráli ji na magneťák a mou recitaci podmalovali hudbou. Napřed velmi tiše, skoro neznatelně, pak hudba sílila a když jsem končila, už zněla naplno. Byla jsem překvapená, jak to báseň pozvedlo. Dopadlo to nad očekávání. Sklidila jsem velký aplaus. Dokonce jeden z hostů mi vysekl poklonu: „Mistra znám dlouho a mám ho rád. Mám rád i jeho obrazy. Ale jeho poezie? Víte, nikdy jsem si nemyslel, že z přednesu jeho básně je možné mít umělecký zážitek. A ejhle, vy jste dokázala, že to možné je.“

Sám Mistr mě velebil až do nebes a pořád opakoval, jak je šťastný, že jsem se jeho básně ujala já namísto Jardy, protože ten nejen že nemá talent, ale nemá ani cit a zkazil by mu celou vernisáž. Nakonec mi jako poděkování věnoval obraz. No, obraz, spíš obrázek. Akvarel ve formátu jen o málo větším než školní čtvrtka. Už nevím, jak se obraz jmenoval, asi něco o podzimu. Byl na něm strom, z části již bez listů, žluté listy byly všude na zemi. Pod stromem lavička a na ní dva lidé. Starý pán a mladá dívka. Neseděli přímo vedle sebe, byla mezi nimi dost velká mezera. Oba měli skloněné hlavy. Z obrazu čišela poněkud ponurá nálada. Když jsem obraz přinesla domů, maminka s trochou ironie řekla: „A poznala jsi, že jste to vy dva? Mistr a ty?“ Podívala jsem se na obraz. Podoba starého muže s Mistrem byla evidentní. Hubená postava, dlouhý tmavý kabát, klobouk s vyčnívajícími šedinami. Moje podoba s dívkou na obraze tak jednoznačná nebyla. Mohla jsem to být já, ale nemusela. Možná Mistr při malování vůbec neměl na mysli konkrétní dívku, chtěl pouze zpodobnit mládí. Nevím, nikdy jsem se ho nezeptala.

Dokud jsem bydlela u rodičů, obraz byl schovaný, ale když jsem pak měla svůj byt, obraz jsem pověsila. Ale nevyhradila jsem mu žádné významné místo, visel v kuchyni nad jídelním stolem. A nakonec po jednom malování bytu jsem obrázek nahradila krásným kalendářem s fotografiemi Šumavy, který jsem dostala od přítele.

Obraz jsem zabalila a uložila do skříně. Časem jsem na něj zcela zapomněla. Až teprve nedávno jsem na netu narazila na Mistrovo jméno (je už dávno po smrti) a rozhodla se obraz znovu pověsit. S mou pamětí to už není žádná sláva, hledání patří k mým každodenním rituálům a ukrajuje mi čím dál větší kus času. Tentokrát jsem hledala opravdu důkladně, prohledala jsem celý můj malý byt včetně sklepní kóje, ale bezvýsledně. Obraz nemám. Jak je to možné? Nevím.

Vím jistě, že jsem ho nevyhodila a nepamatuji si, že bych ho někomu darovala. Tak kde může být? Napadá mě jediné: Mistr se cítí uražen, že jsem si jeho daru tak málo vážila a vzal si obrázek k sobě na nebíčko.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete