O Pepovi

(Příběh z časů minulých)

Pepovi bude pomalu čtyřicet a je stále svobodný. Ba co víc – nemá ani žádnou vážnou známost. Jeho rodiče už to mrzí, všichni známí se ptají: „Co Pepa, už má nějakou?“

A také by rádi viděli od něho vnoučata. Sice mají vnoučata od ostatních dětí, ale stejně. Pepa je prostřední z pěti dětí. Dcery jsou už vdané a starší bratr ženatý, jen Pepa nic.

Ve všední dny nezná než práci. Je velmi zručný a pracovitý, na rodinném statku se umí postavit ke každé práci. Umí to s koňmi, rozumí i hovězímu dobytku, prasatům, jezdí s traktorem a samovazem, který mají jako jediní v okolí. A veškeré stroje umí i opravit.

Doufá, má to vlastně už za jisté, že statek připadne jemu. Proč by ne – nejstarší sestra se přivdala do jiné vesnice na statek, starší bratr s rodinou si pronajal statek také jinde a mladší sestry o práci v zemědělství zájem nemají. Jedna si vzala učitele a je v domácnosti a druhá je poštovní úřednicí.

V sobotu večer se Pepa nastrojí a vyrazí na taneční zábavu. Ten to umí roztočit. Přesto, že je starší, vytáčí mladá děvčata, zve je na randíčka, aby pak zjistil, že jsou to hihňalky. Jenomže příští sobotu je to stejné. Pořád loví mezi mnohem mladšími děvčaty a skoro pokaždé tancuje zase s jinou.

Teď v neděli bude v sousedním městě pouť. Tam ovšem Pepa nemůže chybět. Je to asi osm kilometrů, ale pěšky nepůjde. Často jezdívá v okolí statku na koni, ale do města si zapřáhne do lehké bryčky, on říká do „kočárku“, dvě kobylky.  A počítá s tím, že sveze některou z děvčat. Koupí jí na pouti nějaký dárek, nějaké pohoštění, však ono se to nějak vyvine. Tak kterou pozvat? 

Při projížďce na koni potkal Marušku. Marušku zná dávno, zastavil se s ní tedy. Maruška ale nepatří mezi jeho tanečnice. Ne, že by nebyla mladá, je, není jí víc než dvacet, ale Maruška není „hihňalka“ a jaksi se nehodí do jeho harému.

Ale slovo dalo slovo, došlo i na pouť v neděli a Pepa neuváženě slíbil Marušce, že ji sveze.

Hned jak to vyslovil, ho to mrzelo. Ale však se z toho nějak vyvlékne. Maruška slíbila, že na něho v neděli bude čekat na kraji silnice kus od jejich statku.

V sobotu  má Pepa randíčko s koketkou Julčou a také té slíbí, že ji vezme na pouť. V neděli ráno vyjede brzy, Maruška jistě ještě u silnice nebude. Naloží Julču a jedou. Julča je naparáděná a navoněná, blůzičku koketně porozepnutou, neustále štěbetá a jak jinak – neustále se hihňá.

A už se blíží místo, kde má čekat Maruška. Snad tam nečeká. Ale Pepa raději pobídne kobylky, aby už byli pryč. A vtom - Maruška se odlepí od stromu  a vrhá se doprostřed silnice před koně. „Prrrr!!!“ Chytne kobylku za uzdu. Pepa podvědomě trhne opratí, aby koně Marušce neublížili. Maruška se podívá na Julču: „Slez!“, poručí. Julča jen pohrdlivě ohrne ret, slézt  - ani nápad.  Maruška ji chytne za ruku a prudce trhne, shodí jedním pohybem Julču z bryčky do příkopu. Bleskem se usadí vedle Pepy: „To je moje místo!!“   „Hyjé!!“, pobídne kobylky. Pepa je ohromen, nevzmůže se ani na slovo. Maruška je drzá. Drzá, drzá!! Ale jak o tom víc přemýšlí, nakonec se mu zdá, že je prostě odvážná, rázná, má sílu a zřejmě o něj hodně stojí. A jak ta Julča vypadala směšně, válela se ve svátečním v příkopu, určitě se popálila o kopřivy. Pepa se koutkem oka podívá na Marušku. Ta k němu otočí hlavu a oba vyprsknou smíchy.

Ledy jsou prolomeny. Pouť dopadá skvěle, oba se dobře baví. Pepa  zjišťuje, že s Maruškou se může bavit o všem, že ona rozumí hospodářství a vlastně je moc hezká. Nežadoní o žádný dárek, ale když jí Pepa koupí perníkové srdce a jemné korálky na krk, poděkuje a přijme to jako samozřejmost.

Při návratu už Pepa odveze Marušku až k jejich vratům a možná v euforii, ale spíš z opravdového citu, chytí ji za ruku a zeptá se: „Ty, Maruško, vezmeš si mě?“ Maruška se směje a prohodí: „Možná“. Ale Pepa vidí v jejích očích  ANO.

Domů přijede v dobré náladě. A přesto, že ho pokaždé dráždilo, když se ho rodiče nebo sourozenci ptali, se kterou byl, tentokrát přímo touží, aby se někdo zeptal. A když se otec  konečně zeptá, která že byla dneska ta šťastná, řekne bez rozčilení: „Maruška.“ Maruška? nejde rodině na rozum. „Jo, Maruška. A aby bylo jasno – Maruška je ode dneška moje děvče.“

A brzy je i svatba a po ní  narození syna a pak i dcerky. Rodiče se od Pepy dočkali vnoučat.

A Pepa s Maruškou žili v lásce a svornosti až do smrti, i když to nebylo na vytouženém Pepově statku. Než mu jej otec stačil předat, přišlo znárodnění.

Svatby s Maruškou  Pepa nikdy nelitoval. Takovou ráznou ženu totiž potřeboval. A jak já to vím? Inu, Pepa byl můj strýček, nevlastní bratr mojí maminky. A protože statek, o kterém je tu řeč, je moje rodiště, visí jeho obrázek u mne doma.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10