Obálka k odchodu do důchodu

Můj bratranec, který je mnohem starší než já, protože můj otec měl o deset let staršího bratra, si dobře vydělával už v době, kdy já byla pouhou žákyní ve škole. Přesto občas pokoušel štěstěnu a kupoval si losy, které vycházely v rámci Československé loterie. Byly to vlastně předchůdci stíracích losů. Hlavní výhrou bylo 50 000 Kčs, což byla na tehdejší dobu velmi vysoká částka. Dalo se za ni koupit například auto.

I tehdy, v roce 1982, si bratranec koupil los a někde ho pečlivě schoval. Měl zvyk, že si číslo losu zapsal a papírek s číslem pak kontroloval s televizí, když došlo k tahu losů. Udělal to i nyní. Večer v den tahu seděl s rodinou u televize a měl u sebe papírek. Nemohl uvěřit tomu, že tažená čísla seděla s těmi na papírku.

Ten večer vyhrál hlavní cenu! Bratranec byl přešťastný. Už si představoval, co vše za výhru pořídí pro sebe a rodinu. Následující dny se ovšem v rodině mého bratrance děly velké věci. Bratranec nemohl výherní los najít. Prohledal vše. V rodině mého bratrance měli velkou knihovnu. Protože si losy často schovávali do knih, přišla na řadu kniha po knize. Celá rodina tehdy stála na štaflích, prohrabávala knihovnu a listovala v knihách. Brali to nejdřív ledabyle, pak ale opravdu listovali knihami list po listu. Marně, los nenašli. A tak začali stěhovat nábytek a prohledávat skříně. Los ale nikde nebyl, a termín ukončení výběru výhry se kvapem blížil. Tehdy si bratranec a jeho žena vzali dokonce dovolenou, aby mohli los najít. Prohledali dům a dokonce i garáž. Los nenašli. Nakonec to bylo i v televizi v hlavních zprávách, že výherce hlavní ceny svou šanci na výhru promeškal. Celé rodině to bylo líto a bratranec tehdy pronesl, že kdyby to věděl, nikdy si žádný los nekoupí. Celé roky kupoval losy, čekal, a když nakonec výhra přišla, takto ji promeškal.

Uplynuly roky a na výhru se postupně zapomínalo. Občas si na ni přece jen někdo z rodiny vzpomněl, to když se třeba něco pokazilo, nebo byla potřeba vyšší finanční částka pro chod domácnosti. Nakonec si ale rodina nežila zle a bylo nutné se smířit s realitou. A tak šel čas až do odchodu mého bratrance do důchodu. To proběhlo před třemi lety, kdy bratranec pořádal malou oslavu. Na ni přišli nejlepší kamarádi a spolupracovníci mého bratrance. Všichni mu donesli dary, které ocenil.

Když bratranci přál jeho dobrý kamarád Franta, spolu s dárkovým košem mu předal i obálku. Tvářil se přitom tajemně.

„Já si myslím, že mě ale zabiješ,“ řekl.

„Nezabiju. Proč bych tě, Franto, zabíjel?“ nechápal bratranec.

„No, já myslím, že ano. Musel jsem ti to ale dát, jinak bych to už nedokázal tajit,“ ukázal Franta na obálku.

Bratranec byl potěšen, že na něj všichni mysleli. S radostí pročítal všechna ta přání a rozbaloval dárky, v mnohém tekuté, až došlo na obálku od Franty. Byla tenká, jako by byla prázdná. Po jejím roztržení našel v obálce jeden jediný papírek. Tím papírkem byl los z roku 1982. Byl to onen výherní los, který tehdy bratranec neproměnil ve výhru.

„Kde jsi ho vzal?“ zajímalo bratrance.

„Víš, jak jsi mi tehdy půjčil tu knihu?“

Bratranec si vzpomněl. Tehdy za ním Franta přišel a chtěl půjčit detektivku. Tu mu půjčil, a úplně na to zapomněl. Franta ale odjel na dovolenou a do četby knihy se pustil až po návratu ve chvíli, kdy se už výhra nedala vybrat. Ze strachu los schoval. Svědomí ho ale tížilo, a tak považoval oslavu k odchodu do důchodu za vhodnou k tomu, aby šel s pravdou ven.

V mém bratranci by se krve nedořezal.

„Já tě, Franto, asi zabiju!“

Bratranec Frantu nezabil. Byl sice hodně naštvaný, nakonec to ale byla i jeho vina, že los vložil do knihy a úplně na to zapomněl, když ji půjčoval kamarádovi.

Nakonec los našel své místo. Bratranec si ho nechal zarámovat a pověsil si ho do své pracovny mezi různé diplomy, ocenění a kuriozity, které měl na zdi vystavené.

Nakonec, vždyť je to zajímavá kuriozita. Od té doby už si bratranec ale žádný los nikdy nekoupil.