Okénko do historie

Nedávno jsem šel na návštěvu k rodině. Přemýšlel jsem, co si obout. Za poslední rok, co si nesmíme svobodně nakoupit oblečení, obuv a další produkty, jsem dotrhal už tři páry obuvi. Dohromady nevydržely ani dva roky, tak byly nekvalitní, jako ostatně dnes všechno. Věci se vyrábí jen proto, aby se musely brzy vyhodit a koupit nové. Vylovil jsem je ze skříně. Byly až úplně na jejím dně, dávno zapomenuté.

Pár bot, které jsou starší, než jsou mé děti. Kupoval jsem je zhruba před padesáti lety, když jsme se s ženou přistěhovali do našeho města. Tehdy jsme projížděli jeho okrajovou částí a žena si vzpomněla, že musí nakoupit pečivo. Na okraji města tehdy stálo pár obchodů. Zatímco žena kupovala chleba, já si odskočil podívat se do obuvi. Tyto boty byly tak levné, že jsem si dělal srandu, že jsou jen na cestu jedinou, a to tu poslední. Vypadaly ale dobře a byly z pravé kůže. V prodejně měli mé číslo, a tak jsem si je koupil. Ze začátku nebyly moc pohodlné. Časem se ale přizpůsobily noze.

Až pak se nám narodily děti. A já v těch botách nachodil spoustu kilometrů. Co jsem se v nich naběhal za jednou, a pak druhou dcerou! Černé decentní šněrovací boty jsem využil také k různým oslavám. Ladily ke svátečnímu oblečení. Hodily se mi také, když mě firma vyslala na služební cestu. Byly lehké, pohodlné a hodily se ke všemu. V těch botách jsem se později loučil nejdřív se svým tátou, a pak i mámou, když jim dohořela životní svíčka. Vyprovodil jsem v nich i vlastního staršího bratra na cestě poslední. Nikdy mě nezklamaly. Nikdy neodřely. Od té doby jsem nakoupil spoustu různých párů obuvi. Žádné nebyly tak levné. Žádné mi nevydržely ani zlomek času, po který sloužily tyto boty. A tak obuv, kterou jsem zpočátku koupil jen kvůli ceně, protože nákup byl výhodný, se stala botami celoživotními. Kupoval jsem je jako mladík a prošly se mnou celým mým aktivním pracovním životem. Byly tu, když jsem odcházel do důchodu. A nyní mi opět vytrhly trn z paty. V době, kdy si nikdo z nás nemůže nové boty vyjma internetu zakoupit, jsou připravené. Připravené, aby mi opět sloužily.

Obul jsem si je a připadal si zase mlád. Vzpomněl jsem si, jak jsem v nich vozil svou prvorozenou dcerku v kočárku, i na to, jak jsem v nich šel do porodnice, když se narodila má druhorozená. Má vnoučata jsou už dávno dospělá, mají své rodiny. Ty boty ale stále slouží. Vylovil jsem je ze skříně ve chvíli, kdy mi docházely novější, dražší, značkové a rádoby luxusní a moderní boty.

Navštívil jsem v nich rodinu, prošel se v ulicích našeho města a vůbec jsem je na noze necítil. Nyní už věřím, že toto jsou boty navždy. Člověk nemůže soudit podle ceny. Kvalita se nehodnotí penězi.

Když jsem se vracel domů, potkal jsem kamaráda. Prohodili jsme pár slov a během rozhovoru sklouzl jeho pohled k mým nohám.

„Máš nové boty, viď?“ zeptal se kamarád. „Takové už dlouho sháním,“ dodal. Jen jsem přikývl. Co mu mám vykládat?

Mám mu říct, že tehdy ty boty z pravé kůže stály méně, než dnes stojí bochník chleba? Mám mu vyprávět, co všechno ty boty se mnou zažily? Kolikrát jsem v nich zmokl a prošel blátem? Nevěřil by. Stejně tak, jako tenkrát já nedoufal, že boty vydrží byť jen do konce roku. A vydržely. Stejně jako já si kráčí životem a mají za sebou už hezkých pár křížků. Společně už tu vyšlapanou cestu dojdeme.

Dnes už se podobně kvalitní věci nevyrábějí. Stejně jako já i mé boty patří do historie.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete