Okradený podvodník

Nedávno se tady objevil článek o podvodníkovi, který ve mně vzbudil vzpomínku na „našeho podvodníka“. Zpracovávám účetnictví jedné firmě. Asi před čtyřmi lety firma zaměstnala nového obchodního zástupce. Ve svých jednadvaceti letech se choval jako mistr světa. Vystupoval naprosto suverénně, sliboval, jaký super přínos firma bude mít, jak bude sjednávat jeden obchod za druhým. Dostal k dispozici služební auto, notebook i mobil. Bydlel od firmy asi 60 km, ale to mu jako obchodnímu zástupci nevadilo, protože měl pracovat v terénu, jen občas dojížděl na firmu na porady nebo firemní školení. Nic jiného jsme o něm ani nevěděli. Proč taky?

Asi žádný zaměstnavatel se o svého zaměstnance nijak zvlášť nezajímá. Ofotí si občanku, sepíše smlouvu a hotovo. Obchodní zástupce se docela činil. Jezdil po celé republice, každý měsíc zpracovával nařízenou statistiku pro šéfa, kde vykazoval, kolik potenciálních zákazníků oslovil. Jestli opravdu nějaký ten obchod sjednal, to už si nepamatuji. Zúčastnil se na firmě dvoudenního školení, s kolegy si rozuměl. Dostal další úkoly a vyrazil zase do terénu.

Následující týden měl v pátek odpoledne přivézt auto na přezutí na sezónní gumy. Kolegyně na něj čekala do sedmi do večera, nepřijel. Nakonec jí volal, že to nestihl, zda by na něj mohla počkat v sobotu ráno. Tak šla kvůli němu v sobotu znovu do práce. Čekala hodinu, dvě, sháněla ho na mobilu, ale ten měl vypnutý. Nakonec se ho nedočkala. Zavolala šéfovi a radili se, co dělat dál. Ten dotyčný dostal také nějakou kartu na benzín, tankoval na určitých benzínkách, platil tou kartou a firma pak dostávala měsíčně hromadnou fakturu.

Kolegyni v pondělí napadlo, že podle tankování zjistí, kde se mladíček pohybuje. Zjistila, že jezdí po celé republice. V sobotu ráno byl opravdu blízko firmy, ale už odpoledne tankoval na druhém konci republiky. A divné bylo, že jen po trošičkách benzínu. Asi zkoušel, jestli už není karta zablokovaná, aby nemusel platit moc peněz. Kartu jsme tedy zablokovali. Šéf zajel do jeho místa bydliště, aby se na něj poptal doma. Nestačil se divit. Na uvedené adrese kluk už vůbec nebydlel, rodiče ho vyhodili z domu. Jeho jediná adresa byla adresa doručovací, čili na městském úřadě. Šéf šel tedy na policii o něm něco zjistit, jestli už má nějaký záznam nebo nemá... Po určité úvaze se rozhodl, že ho udávat ani vyhledávat nebude. Proč se tak rozhodl, to už si nepamatuji. Ten mladíček měl ale v blízké vesnici od naší firmy babičku. Jeden kolega ho tam vezl, tak věděl přesně, kde to je. Šéfův tatínek vzal náhradní klíče od firemního auta, nasedl na vlak a šel zkusit štěstí. A měl ho. V oné vesnici vzadu v poli, za domy bylo naše auto zaparkované. Otevřel si náhradními klíči a odjel domů do garáže. Tam jsme auto nechali pár měsíců stát. Vůbec jsme neměli strach, že by se o té „krádeži“ někdo dozvěděl. Určitě nám nehrozilo ani policejní pátrání. Ukradli jsme si přece vlastní auto. Okradli jsme podvodníka a zloděje. Po nějakém čase jsme nechali na autě překódovat zámek a autem jezdili dál.

Od té doby se šéf trošku poučil, než někoho přijal do zaměstnání, nechal si přinést výpis z trestního rejstříku. S notebookem a mobilem jsme se na dobro rozloučili. Na naše internetové stránky jsme uveřejnili upozornění, že dotyčný by mohl chtít jednat naším jménem, ale že je to podvodník, ať s ním lidé nepodepisují žádné smlouvy. Nedej bože, aby mu dali peníze. Asi po čtyřech měsících se ozvala jedna vyděšená recepční z jednoho hotelu v Kroměříži, že jim naše firma dluží přes 4 tisíce korun za ubytování, a že hledala na internetu na nás kontakt a s hrůzou tam uviděla ono upozornění. Kolegyně se jí omluvila a doporučila jí, aby na dotyčného podali trestní oznámení. Bohužel, i takové věci se stávají.

Každý rok, když se s kolegy sejdeme na předvánočním posezení, vždycky si na bývalého kolegu vzpomeneme. A dohadujeme se: kde mu je asi konec? Už ho někdo zavřel? Pracuje nebo bude vůbec někdy pracovat? Je vůbec ještě v republice?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10