Romana jsem poznala na jedné zábavě. Byla jsem tam se sestrou a jejím švagrem. Doprovod nám dělal bratr. Příjemně jsme se bavili a Roman se osmělil, aby mě vyzval k tanci. Když pak zjistil, že mým doprovodem není partner, ale bratr, pookřál.
Žila jsem už dva roky sama. Dokonce i mí známí mi stále nadhazovali, abych si už někoho našla, když jsem Romana potkala. A protože i on byl sám, začali jsme spolu chodit. Nešlo to tak rychle, zpočátku jsme se vzájemně oťukávali, abychom zjistili, co druhého zajímá a jak žije, nakonec ale z toho byl přece jenom vztah. Naše bydliště byla od sebe vzdálena jen pár metrů, v podstatě jsme si viděli do oken, a tak jsme víc neřešili. Mohla jsem přeběhnout k Romanovi kdykoli v teplákách od vaření, a stejně tak on ke mně.
V zálibách jsem se mu dost přizpůsobovala. Nevadilo mi to ale. Roman měl malou zahrádku za městem, a tak jsem zula pohorky a obula se do gumáků a pomáhala mu mezi záhony. Odměnou mi byla krásná úroda, o kterou se se mnou rozdělil. Když skončila zahrádkářská sezona, jeli jsme na dovolenou. Roman byl ale víc a víc nervózní. Dovolené a výlety ho otravovaly, nejraději by ležel na lehátku na zahradě a zíral do zelí a do salátů, to mu stačilo. Proč se má dívat na hladinu moře za tisíce, když může ležet na pupku před zahradní chatkou, máčet si nohy ve škopku s vodou a nechat se okouzlovat třeba rajčetem nebo paprikou?
Já ale chtěla víc. Toužila jsem občas zajet na hory, vyjít si zaplavat na přehradu, projet se na kole a jednou za rok, světe, zboř se, vycestovat do zahraničí. A tak jsme se rozešli. Roman přišel jednoho dne s tím, že naše cesty jsou rozdílné a on se proto se mnou rozchází.
Vzala jsem to. Představovala jsem si trochu akčnější život, než se jen ohánět hráběmi a motykou. Chlapů na světě je! Přece se svět nezboří?
Roman ale chodil ke mně dál. Přišel v jakoukoli denní i noční hodinu, když mu bylo smutno nebo se nudil, usadil se u mě, ani oběd, večeři nebo malé pohoštění neodmítl. Seděl tu jako dřív, jen jsme se už nemilovali, neříkali jsme si „lásko“ a místo objetí jsme si na přivítanou i na rozloučenou řekli strohé „ahoj“. Mně to ale vadilo. Neměla jsem partnera, ztratila jsem soukromí a byla vlastně sama a nezadaná. Chtěla jsem jít dál a třeba si někoho najít. Jak si mám ale najít partnera, když kdykoli zničehonic někdo zazvoní u dveří, řekne „ahoj“ a vstoupí do bytu? Sedne si za stůl a začne se ládovat jídlem. Jak toto budu někomu vysvětlovat? A tak jsem Romanovi řekla přímo, že si jeho návštěvy ve své domácnosti dál nepřeji.
„Myslel jsem, že jsme kamarádi.“ „A ty chodíš za kamarády neohlášený, nečekaně a automaticky jim vstoupíš do kuchyně?“ „No, ne,“ připustil, „ale když my bydlíme tak blízko.“ Já ale nejdu bez ohlášení ani na kávu k sousedce. A tak jsem Romana vyprovodila naposledy z mého bytu s tím, že ho už ve svém životě nechci. Chci partnera, lásku, a ne se utápět ve vztahu – nevztahu.
Tehdy se Roman hodně rozčílil. Poslední týdny našeho vztahu býval občas výbušný. Utrhoval se na mě kvůli maličkostem a neměl daleko k tomu, aby mě udeřil. Ten den ale vypustil ze svých úst slova, která hodně zabolela. Řekl „chcípni“, bouchl dveřmi a byl pryč.
Nezmohla jsem se na slovo. Trochu jsem si poplakala, pak jsem si ale řekla, že karma mu to vrátí, a pustila ho z hlavy. S vědomím, že mi po deseti měsících vztahu řekne taková slova, se mi lépe smiřovalo s realitou, že Roman u mě skončil nastálo. A začala jsem opět chodit po horách, cestovat za doprovodu kamarádek a sestry, chodit do kina. Byla jsem vlastně spokojená.
Od poslední návštěvy Romana v mé domácnosti uběhly dva měsíce. Pomalu jsem zapomínala na jeho slova i na to, že vůbec existoval. Přestala jsem večer koukat do jeho oken, jestli se tam svítí.
Jednoho večera jsem seděla u počítače a zpracovávala poslední fotky z výletů. Úplně jsem se ponořila do práce. Z fotek jsem si dělala prezentaci a doplňovala ji vhodnou melodií. Najednou někdo zazvonil. Večerní návštěvou byl Roman. Celá jsem se rozklepala. Co tady může chtít? Nechtěla jsem se ale zapírat. Vždyť musel vidět, že se v mých oknech svítí. A tak jsem otevřela. Tentokrát nevstoupil rovnou do předsíně, ale prostrčil mezi dveřmi kytku. Co kytku? Byl to pugét, který jsem od něj za celý náš vztah nedostala. „Přišel jsem se omluvit.“
Dobře, omluvil se, ale vyřčená slova už vrátit nemohl a já nemohla vrátit zpět slzy, které jsem kvůli němu vyplakala. Jsem ale citlivka a neumím odmítat lidi, když ke mně přijdou s kytkou. A tak jsem váhavě kytku přijala. Co ale s Romanem? Na kytku stačí váza, s Romanem jsem si ale nevěděla rady. Nakonec to vyřešil on sám. „No, já zase půjdu. Chtěl jsem se vlastně jen omluvit,“ řekl a odcházel. Nechtěla jsem ho zastavovat. Nemělo to cenu, už jsem ho nechtěla. Člověk, který přeje druhému smrt, si vztah asi ani nezaslouží.
Ač se nic vlastně nezměnilo, přece jenom klid mého života malinko rozvířil. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsem ho k jeho ošklivému přání nějak nepřiměla. Já ale byla klidná a přistupovala jsem k němu stejně, jako bych chtěla, aby se on choval ke mně. Neměla jsem výčitky svědomí. A tak jsem knihu vzpomínek, ve které figuroval, opět zaklapla.
Později jsem se dozvěděla, že Roman má už partnerku. Vídali ho s drobnou blondýnkou. I já je občas potkala na ulici. Nebylo to ale tak často. „To je ona, bejvalka,“ zaslechla jsem jednou, když jsem je míjela na ulici a Roman mě pozdravil jemným pokýváním hlavou. Taky jsem kývla, ať si nemyslí, že jsem nějak namyšlená, a šla dál. Nic to se mnou nedělalo. Měla jsem kolem sebe přátele a neměla jsem čas se nudit.
Po několika měsících u mě někdo k večeru zazvonil. Snad to není zase Roman? Byla to naše hodina, 17 hodin v podvečer, hodina, kdy jsme se nejčastěji v týdnu setkávali. Byla to ona, blondýnka z ulice. „Můžu dál?“ zeptala se ta vlastně cizí žena. Vůbec jsem nechápala, co po mně chce, ale ustoupila jsem jí, aby mohla vejít do bytu.
Jana mi pak řekla, když usrkávala horký čaj, který jsem před ni postavila, že ji Roman uhodil. A ne jednou! Chtěla znát můj názor na mého bývalého partnera. Teprve nyní jsem si všimla, že za tmavými skly brýlí se rýsuje slušný monokl. Musela jsem přiznat, že mě Roman nikdy neuhodil. „Zdálo se mi ale, že ne jednou měl k tomu nakročeno. A pak mi popřál, abych chcípla,“ řekla jsem, „a později mi přinesl kytku jako omluvu.“
„To jsem byla já, kdo ho k tomu donutil. Když mě poznal, přiznal se, a já trvala na tom, aby se vám omluvil,“ kývla mladá žena. Aha! Tak ani ta omluva nebyla z jeho hlavy! Objala jsem Janu a začala jí tykat. „Běž, holka, od něj, dokud je čas,“ doporučila jsem jí přátelsky, a pak ji vypustila vstříc jejímu vlastnímu osudu. Od té chvíle jsem Romana nikdy s nikým neviděla. Chodívá vždy sám a já ho pro jistotu obcházím obloukem. A doufám a věřím, že Jana si už svůj život uspořádala stejně jako já a je mnohem šťastnější, než v náručí neurotického Romana.
ChytráŽena.cz