Opelichaná slepice

Hned na úvod musím konstatovat, že jsem 60letá důchodkyně. Ne, že bych se litovala, nebo se snad chlubila, ale proto, že jsem taková konzervativní. To znamená, že například spím na péřovém polštáři a přikrývám se prošívanou péřovou dekou. V dnešní době se hodně používají umělé náplně do polštářů a přikrývek. A protože i péřové polštáře a deky mají určitou životnost, a protože i sypkovina  má svou životnost, je nutné ji obměnit. A to jsem se hodně přecenila.

Polštáře jsem už měnila mockrát, ale na prošívanou deku jsem si netroufala. Když jsem nedávno šla koupit do metráže sypkovinu na obměnu polštářů na chalupě, potkala jsem se tam s bývalou sousedkou, která se už odstěhovala. Bylo to šťastné setkání a povídaly jsme si, co a jak, jak se nám daří a co naše děti, až jsme se dostaly k šití prošívaných dek. 

„Paní Tkáskalová, já si na takovou věc netroufám, nevím, jak tam udělat ty čtverečky,“ reagovala jsem na přemlouvání mé sousedky. „To nic není, já jsem ušila takové pruhy a jen po hrstech jsem dávkovala. No to víte, že to legrace nebyla. Dělala jsem to v ložnici, a když manžel ráno odcházel do práce, chtěl si vzít uniformu, tak ji měl celou od peří,“ vybuchly jsme obě v bujarý smích.  Pak mi ještě barvitě líčila, s jistou dávkou dramatického projevu, jak čistili uniformu. Ještě mi názorně ukázala, jak pruhy šít a já se rozhodla, že to risknu.

Vidina toho, že ušetřím spoustu peněz, byla motivující. Zakoupila jsem potřebné množství sypkoviny a cestou domů jsem si v duchu představovala, jak to budu šít, kde budu peří přesypávat.  Zrovna se mi to hodilo, protože manžel se rozhodl, že pojede ke svým rodičům na čtyři dny. Paráda, řekla jsem si. Budu mít klid, nikdo mě tu nebude otravovat, že má hlad a nebude mi dělat průvan chozením sem a tam. Na zem jsem si rozložila sypkovinu, narovnala jsem si ji. Vzala jsem pravítko, naměřila jsem si, kde budu prošívat pruhy. Propisovací tužkou jsem si namalovala čáry, aby byly pruhy rovné.

Přistoupila jsem k hlavnímu úkolu. Do suché vany jsem položila starou peřinu, nůžkami jsem ji rozpárala. Svlékla jsem se do spodního  prádla, a na nohou jsem si nechala ponožky. Na očích dioptrické brýle a zabořila jsem ruku do peří. Nabrala jsem hrst a nacpala do nové peřiny. V panelákové koupelně zhruba metr krát dva metry se začal vířit prach z peří. Začala jsem kašlat a cítila jsem chmýří i v puse. Šla jsem do obýváku, kde mám v šuplíku šátky. Samozřejmě, jak jsem otevřela dveře od koupelny, nesl se za mnou nejen péřový prach, ale i samotná peříčka. Uvázala jsem si šátek kolem pusy a nosu a pokračovala. Začala jsem se potit, takže se na mé ruce až k ramenům lepila drobounká peříčka. 

Najednou zazvonil zvonek. „Ježíši, kdo k nám jde?“… Zvedám domovní sluchátko. „Prosím.“  „Poštááááá, máte tady doporučenou zásilku.“  Zhrozím se. “Už tam běžím, jen se oberu od peří,“ oznámila jsem pošťačce a snažila jsem se trošku zbavit peří. Šátek jsem stáhla na hrudník, natáhla tepláky a tričko a běžela po schodech dolů. Když jsem otevřela domovní dveře, pošťačka se mě skoro lekla. „Jejda, nějak nám línáte,“ začala se smát. „Trošku vám otřu brýle, abyste se mohla podepsat.“ „To víte, přesypávám peří,“ snažila jsem zdůvodnit svou vizáž. Opeřenýma rukama jsem podepsala kus papíru, převzala obálku a šla nahoru. Po schodech až do druhého patra sem tam se válelo peří. Snažila jsem se je sbírat, ale když jsem se sehnula, tak jsem tam nechala zase jiné pírko, které ze mě spadlo. Padala mi totiž z vlasů.

Doma jsem se opět svlékla a pokračovala jsem. Když byla peřina naplněná, musela jsem ji přenést do ložnice, kde mám šicí stroj. Konečně byla peřina hotová, ale ten binec všude byl děsný. Jak jsem chodila, peříčka lítala sem a tam. Ponožky jsem samozřejmě vyhodila, drobné péřové chmýří se na nich pevně drželo. V koupelně všude poletovalo peří. Do vany jsem dala sítko a sprchovala jsem celou vanu. Peří bylo za pračkou, pod pračkou, pod skříňkou a na mně. Mokrým hadrem jsem vytírala podlahu. Na chodidlech jsem měla nános drobného peří a vlhkýma rukama jsem se snažila z rukou setřást drobné chmýří a z vlasů je vyčesat. Na chodbě jsem musela dvakrát vytírat, vyluxovat obývák a u syna v pokojíku taky, přesto, že byly dveře zavřené. Když přišla odpoledne kamarádka na návštěvu, odnášela si domů na ponožkách péřové chmýří a na tričku také, když jsme se mezi dveřmi objaly.

Když se manžel přikrýval novou prošívanou dekou, prohlásil: „No jo, peřinka je ušitá s láskou naši milované maminky, kde nám z práce skoro opelichala,“ a přikryje se až po krk. Jemu to bylo mé vyprávění vtipné, jak jsem šila peřiny, ale mně ne. Sice jsem říkala, že už to nikdy dělat nebudu, ale myslím, že až na chalupě budu potřebovat ušít prošívanou péřovou deku, že do toho půjdu znovu. Nakonec mohu říct, že mě to bavilo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10