Pan Stehlík

Mám kamaráda, který je ve věku mého otce, a nestydím se za to.

Od dětství miluji hory. Už jako maličkou mě rodiče nosili na sedačce na výšlapy do lesa. Myslím si, že už tehdy mi zavonělo jehličí, okouzlila mě volnost a krása hor. Pak se narodila sestra a sedačku zdědila, zatímco já odhodlaně cupitala dětskými krůčky vedle rodičů. Těšívala jsem se na hory, kdy budeme bezstarostně válet sudy na louce, uždibovat maliny podél lesní stezky, sbírat borůvky a mít modrou pusu, což pro mě znamenalo štěstí. Jindy sběr titěrných modrých plodů vystřídalo houbaření, nebo výprava na hrad či turistickou chatu. Vždy bylo co obdivovat, za čím se drásat, pídit a na co se těšit. Hory, les, lesní bystřina, ještěrka či mlok v trávě – to bylo synonymum pro bezstarostné chvíle dětství. A najednou jsem nebyla dítě, ale dívka. Pohorky, bágl a větrovka, co neprofoukne - to vše  zůstalo v mém vybavení. Krásu turistiky jsem šířila mezi své přátele. Ne každému se turistika zalíbila. Já jí ale zůstala věrná a vždy jsem našla dost přátel, kteří mě na hory doprovodili. Vdala jsem se a narodil se mi syn. Brzy jsem se rozvedla, ale horám jsem zůstala věrná. Sotva syn odrostl kočárku, vydala jsem se na hory i s ním. Od prvních nerozhodných krůčků vyrostl i z něj zdatný turista.

Jednou odložil batoh i pohorky a začal se věnovat jiným zájmům. A já, již starší, zkušenější, ale stejně natěšená na další a další výlety do přírody, najednou neměla s kým chodit.

Jednou mi nabídla kamarádka: „Tak můžeš jet se mnou a manželem.“

Jela jsem. Jejich výlet končil v první hospodě, v které se kamarádčin muž notně opil a ona ho podpírala až na nádraží. Ne podpírala, podpíraly jsme ho obě a společně jsme ho táhly směrem ke kolejím. Byla jsem tak naštvaná, že jsem měla chuť ho tam hodit, ale jeho žena ho láskyplně opečovávala a snad se i zdálo, že je tím výletem nadšená.  Z hor jsem neměla nic, a ještě mě bolely ruce, jak jsem kamarádce pomáhala s jejím hromotlukem. Tajně jsem ji podezírala, že mě vzala jen proto, aby dokázala svého chotě dopravit zpět domů.

Zkoušela jsem poté všechny své známé.

„Na hory? A to myslíš do kopce?“ zeptala se Marcela, pro kterou už samotná cesta pro rohlíky do sámošky u jejich domu představuje nadlidský sportovní výkon.

To Petra byla aktivnější. „A v kolik chceš jet?“ ptala se a já konečně doufala, že jsem našla svou oběť. Když jsem jí dala vybrat některý z ranních vlaků, zívla: „To myslíš jako ráno? Já myslela po obědě.“ Z výšlapu nebylo taky nic. Na hory vyjíždím ráno, můžu i dopoledne, ale nikdy ve tři odpoledne, jak Petra doufala.

Párkrát jsem natrefila na nějakou tu kamarádku, která přece jenom jela. Výšlapy byly krásné, nikoli ale časté.

A tak jsem začala hory střídat s cyklistikou a plaváním. Při venčení svého psa jsem potkávala pana Stehlíka. Bydlí jen dva vchody ode mne. Má malou fenku yorkšírka, Eny. Když jsem se vracívala z hor, pravidelně se zajímal, odkud jdu. A tak jsem mu vyprávěla o horách. Když jsem se vracela z hub, občas jsem mu darovala i nějaký svůj úlovek. Pan Stehlík si vždy posteskl, že by se rád na hory taky vypravil. Usmála jsem se. Je to starý pán, téměř ve věku mého otce. Jeho poznámku jsem proto brala jako vtip.

Rok se s rokem sešel a já měla stále větší problémy najít nějakého dobrovolníka na hory. Jako by všichni rázem zestárli. Ve svých čtyřiceti jsem konstatovala, že pro mé vrstevníky je výšlap synonymem pro slovo „poprava“ a jim podobné. Chvilky na horách mi chyběly. Když rostly houby, potkala jsem kamaráda z dětství. Zajeli jsme si na houby, ale vlastně jen proto, že svou přítelkyni měl v lázních. Nevadilo mi to, byl to jen kamarád.

S plnými košíky jsem se vracela večer domů. Můj pes se náhle rozeběhl. Zahlédl Enynku doprovázenou panem Stehlíkem. „Á, dobrý večer, opět jste byla na horách?“ ptal se.

„Byla, ale už mi to končí,“ řekla jsem a ukazovala sousedovi oba košíky.

„To bych si dal,“ usmíval se pan Stehlík. Vytáhla jsem dva nádherné křemenáče.

„Tady máte, udělejte si vaječinku, nebo něco jiného,“ podala jsem mu je.

„Děkuji moc. Ale ještě radši bych byl, kdybych si na ně zašel s vámi,“ usmál se.

Pohlédla jsem panu Stehlíkovi do očí. Nevypadal jako nějaký zhýralec.

„To myslíte vážně?“ ptala jsem se.

„Mám už sice sedmdesát, ale něco ujdu,“ řekl a tvářil se přitom vážně.

„Vy že máte sedmdesát? Já vám tipovala s bídou šedesát,“ přiznala jsem.

„Tak berete mě?“ Pan Stehlík se díval, jako by na mém rozhodnutí stál celý svět. Nemohla jsem říct ne. Už proto, že já taky neměla s kým na ty mé milované hory.

Už za dva dny mě čekal před naším vchodem. Eny byla s ním. A tak jsme šli svorně, dva lidé a dva psi, k nádraží.

Na horách byl velice příjemným společníkem. Zvolili jsme pět kilometrů dlouhou trasu jedním směrem. Pan Stehlík neremcal, šel volným tempem, dokud jsme nedošli na turistickou chatu. Nahoře jsem nevěděla, kdo se víc zadýchal. A pozval mě dokonce na kofolu!

Od této chvíle mám nového kamaráda. Nevadí, že by mohl být mým tátou. Chodíme spolu, když máme čas, na vrcholky do okolí. A dokonce jsme si naplánovali i cestu do Jeseníků. Jsme už tak vytrénovaní, že to dáme na otočku a oba se už na výlet těšíme.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10