Pandemie může i spojit

Provozuji roky svůj obchůdek se smíšeným zbožím. Před zhruba sedmi lety jsme se rozhodli s manželem, že se pokusíme podnikat právě v obchodě. Pořídili jsme si tento obchůdek nejdřív jako prodejnu potravinového zboží, později jsme ho rozšířili a prodávali jsme v něm i hračky, oblečení, domácí potřeby, drogerii a další. Před dvěma lety jsem ovdověla a zůstala na náš obchod sama.

Bylo to těžké, ale zvládala jsem to. Pak ale přišla vlna koronaviru a situace se zkomplikovala. Lidé chodili méně nakupovat a já měla ze zisků s bídou na přežití. Obchůdku si vážím, je to můj velký koníček, a tak jsem se nehodlala vzdát.

Pak zavřeli obchody, které nepatří mezi nezbytné, to znamená například oděvy. V naší ulici, pár čísel od mého obchůdku, podnikal muž středního věku. Jeho sortimentem bylo oblečení a módní doplňky. Ač jsme sice konkurenti, nikdy jsme neměli zlé vztahy. Naopak, vždy jsme si dokázali pomáhat.

Provozovatel tohoto obchůdku, pan Lukáš, musel ale svůj obchod zavřít v momentě, kdy to nařídila vláda. Lukáš totiž neprodává jako já potraviny. Proto měl Lukáš obchod zavřený, zatímco já vesele prodávala.

„Co já udělám se zbožím?“ lamentoval. Věděla jsem, že má na skladě novou podzimní kolekci oblečení, nové kabelky, peněženky, šátky a další doplňky, na které v zimě už bude pozdě. Příští rok bude ale letošní kolekce už stará a Lukáš ji bude muset prodávat pod cenou. Prodávat přes internet je složitější a Lukáš se na to necítil.

Nabídla jsem mu proto, že se mu pokusím část zboží prodat ve své prodejně. Lukáš byl nadšený. Dohodli jsme se na provizi, na podmínkách, sepsali jsme smlouvu a Lukáš mi zboží také vyfakturoval pro případnou kontrolu.

Lukášovo zboží se líbilo a dobře prodávalo. Kde jinde si lidé měli nakoupit oblečení, když nechtěli do obřích supermarketů, kde je zboží kýčovité a podobné si jako vejce vejci? Chodili ke mně. A chodili ke mně i lidé, kteří si až doteď pro potraviny jezdili do velkých měst a můj obchod roky přezírali.

Prodala jsem postupně zboží Lukášovi a sama měla větší zisky na potravinách. Byla jsem spokojená já i Lukáš.

„Mám v nabídce krásnou kolekci na zimu, co kdybych ji objednal a ty bys mi ji prodala?“ zeptal se jednou Lukáš. To už jsme byli přátelé.

„Jak moc se mi stýská po mém obchodě,“ posteskl si také.

Já si ve svém obchodě prodávala sama, případně mi pomáhala dcera. Ta ale nyní sloužila jako dobrovolnice v nemocnici a na obchod neměla čas. Byla jsem proto sama v obchodě od rána do večera a byla jsem už, přestože mě prodej baví, unavená. A tak mě napadlo nabídnout Lukášovi, že bychom spojili své síly i v prodejně. Ten ihned souhlasil. V obchodě se vyznal, nemusela jsem ho zaučovat, a byl šikovný. Jednalo se přece i o jeho kolekci zboží.

S Lukášem jsem si neobyčejně rozuměla. Kdykoli jeden z nás potřeboval volno, druhý za něj rád zaskočil, vyšel mu vstříc. I zákazníci ocenili v prodejně nového prodavače.

Z pracovní spolupráce se náš vztah vyvinul v přátelství. Několikrát mě Lukáš pozval na výlet na hory, když restaurace a vše bylo zavřené, a já ho na oplátku pozvala k sobě na večeři.

Až se opět otevřou všechny obchody, chystáme velkou rekonstrukci. Proč mají mít dva lidé, kteří jsou spolu, dva různé obchody, když můžou mít jeden pořádný? Lukášův obchůdek přestěhujeme do mého, ke kterému chystáme přístavbu. A prostor, ve kterém Lukáš podnikal, nabídneme k pronájmu. Vyřídili jsme už většinu povolení. A možná do roka bude další stěhování. Už dlouho jsem ve svém domě sama a dům potřebuje mužskou ruku a já oporu.

A tak po pandemii začneme znovu, ve větším a spolu.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete