Péče o děti, to je poslání

Těsně po pedagogické škole jsem si našla místo v mateřské školce. Vždy jsem o takové pozici snila. Ani jsem netušila, jak to mají učitelky ve školkách těžké. Po prvním měsíci práce se právě má třída účastnila exkurze v jednom podniku, kam jsme se museli dopravit vlakem. Bohužel, má kolegyně náhle onemocněla.

„Zvládnete to sama?“ zeptala se mě paní ředitelka a na čele se jí objevila vráska.

„Určitě,“ řekla jsem navenek sebejistě, uvnitř ale byla malá dušička. Měla jsem na starosti středně staré děti. Nebylo s nimi tolik práce, jako s těmi úplně nejmenšími a zároveň ještě nebyli natolik sebejistí, jako předškoláci. Dá se říct, že to byla nejhodnější třída ve školce.

Cesta na exkurzi proběhla dobře. I exkurze byla bez problémů. S ulehčením jsme s dětmi nastoupili do zpátečního vlaku, který jel přímo do našeho města. Děti pozorovaly krajinu kolem, povídaly si, některé jedly svačinku. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem vše zvládla. V jedné stanici vlak čekal nezvykle dlouho. Najednou vagónem proběhl průvodčí halasně oznamující, že musíme přestoupit do jiného vlaku.

„Vlak už dál nepokračuje, bude se vracet. Na druhé koleji na vás čeká jiný vlak, který vás odveze,“ řekl muž, a pokračoval dál.

„Děti, děti, musíme do jiného vláčku!“ zavelela jsem a společně s dětmi jsme urychleně vystupovali. Vlak už byl připraven, nebylo moc času. Kolem se valili ostatní cestující.

Dojeli jsme do našeho města a já děti na nástupišti přepočítala.

„Dvanáct, třináct, čtrnáct…Děti, neběhejte! Teď abych začala znova,“ napomínala jsem děti. Jejich počet mi stále nesouhlasil. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, jeden človíček mi stále chyběl.

„Děti, podívejte se, nechybí vám kamarád?“ řekla jsem plačky.

„Mně chybí Petříček,“ přihlásil se malý Davídek.

„A kde ho máš?“ ptala jsem se.

„Naposledy šel ve vláčku na záchod,“ odpověděl mi špunt.

V tu chvíli jako by mě polili studenou vodou. Petr ve vlaku zůstal! S celou třídou za zády jsem utíkala k pokladnám.

„Prosím vás, rychle, přijeli jsme vlakem a jeden žák mi tam zůstal!“ odstrčila jsem dědu, který, chudák, měl právě v úmyslu koupit si lístek.

„Jakým vlakem?“ zeptala se paní, a už volala vedoucího stanice.

„Nebojte se, paní, my vám chlapečka najdeme a zdravého přivezeme zpátky,“ uklidňoval mě růžolící pán. „Hlavně si hlídejte ty ostatní!“ ukázal na hlouček malých prďolů. Děti se očividně nudily.

„Počkáte si tady na něj?“ zeptal se muž.

„To víte, že na něj počkáme. Nemůžu se bez něj vrátit,“ utírala jsem si uplakané oči.

„Paní, vy děláte, jako by byl váš,“ pokusil se muž o vtip, který nevyšel.

„Děti, počkáme tady na Petříka. Potom za odměnu půjdeme někam na houpačky,“ slibovala jsem znuděným dětem.

Do hodiny byl ztracený žák zase u nás. Přivezli ho a předali v nádražní hale.

„Kde jsi byl?“ objímala jsem malého Péťu.

„Když jste zmizeli, tak jsem vystoupil. A pak jsem nevěděl, kde jste. Pak volali z rozhlasu, že mě hledají a jedna paní mě odvedla k jízdenkám,“ řekl kluk. „Jel jsem za vámi rychlíkem s paní průvodčí!“ Upíral na mě velká kukadla. Nebylo možné se na něj zlobit.

Poděkovala jsem a, nespouštějíc oči z dětí, jsme vypochodovali před nádražní halu.

„Na houpačky, paní učitelko, musíme na houpačky!“ vzpomněly si děti.

To už jsme byli v našem městě, kde to dobře znám. A tak jsem děti za odměnu odvedla do dětského koutku v parku. Koutek je bezpečný, mimo rušné komunikace a děti tam budu mít na očích.

„Děti, nikdo nebude odcházet. Každý, kdo bude něco potřebovat, musí mi to říct!“ nařizovala jsem dětem. „A smíte jen na tyto malé houpačky. Ať nikoho nenapadne jít na ty velké.“

Děti poslechly a chovaly se disciplinovaně. Některé zaujaly místo na písku, jiné se houpaly opodál na malých houpačkách. Nakonec jeden za druhým sjížděl klouzačku a já jim dole dělala záchranu.

Poté do koutku přišla jiná mateřská školka. Děti se začaly mísit a já, z obavy, aby se zase nějaké neztratilo, jsem zavelela: „Děti, ke mně! Musíme už do školky.“

Skutečně se blížil čas, kdy jsme museli být ve školce. Podařilo se mi tu drobotinu sehnat do houfu a spočítat. Tentokrát jsem děti počítala okamžitě! Žádné nechybělo.

Loudali jsme se k naší školce a já děti bedlivě hlídala. Už byla školka na dohled, a malá Klárka mě zatahala za rukáv se slovy: „Paní učitelko, paní učitelko, ta holčička pláče.“

„Jaká holčička?“ ptala jsem se.

„Tahle.“ Klárka ukázala na cizí malou dívku.

„Co tady děláš? Jak ses tu vzala?“ ptala jsem se děvčátka.

„Já jsem Zuzanka, ale do této školky nechodím,“ plakala holčička.

„Paní učitelko, a chybí nám Vítek,“ oznamoval jeden z mých svěřenců.  V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem ten den ztratila druhé dítě a jedno dítě jsem naopak unesla.

„Děti, musíme se vrátit pro Vítka a odvést Zuzanku k její třídě,“ zavelela jsem. Strhla se vlna nevole, protože děti už byly unavené. „A za odměnu vás vezmu zítra na pohár,“ snažila jsem se je navnadit.

Děti z posledních sil klopýtaly zpět do parku. Neuměla jsem si představit, co bude, pokud tam děti z jiné školky už nebudou. Přálo nám štěstí, druhá školka tam ještě byla. Dvě paní učitelky právě zpovídaly našeho Vítka. Snažily se z něj dostat, z jaké školky je. Došlo jim totiž, že jsem odvedla malou Zuzanku a místo ní jsem jim nechala Vítka.

„Promiňte, došlo k nedorozumění,“ koktala jsem. Učitelky se usmály. Věděly, že vina byla i na jejich straně. Vyměnily jsme si děti a opět jsme šly ke školce.

Byla jsem nesmírně šťastná, když jsem třídu konečně dovedla do školky, a ihned jsem se rozhodla dát výpověď. Petřík i Vítek mi sice slíbili, že naše dobrodružství nikomu nevyzradí, ale při představě, že opět někde ztratím další živé dítě, se mi ježily všechny chlupy na těle.

Paní ředitelka mě ale poplácala po rameni se slovy: „Já tušila, že to zvládnete. No vidíte, jak jste šikovná.“ Rděla jsem se studem při pocitu, že si pochvalu nezasloužím. Druhý den jsem se částečně vykoupila, když jsem svou třídu hostila v cukrárně a nechala tam část své první výplaty.

Nakonec jsem ale ve školce zůstala celý rok. Poučila jsem se z dobrodružné cesty na exkurzi a nikdy jsem už žádné dítě neztratila. Když jsem ale našla místo ve školní družině, kde už byly větší děti, přešla jsem tam a už jsem v družině u dětí zůstala. Letos to bude dvanáct let, co mám své povolání spojené s péčí o dětičky.