Celý život hodně a rád cestuji.
Žil jsem několik let v Americe i v Německu. Nakonec jsem se ale vrátil do vlasti kvůli nemoci otce. Cestuji ale, kdykoli to jde. Do hor, k moři i na méně přístupná místa.
Oblíbil jsem si zejména Thajsko.
Až jednou zestárnu, určitě bych tam chtěl žít. Prostě až nebudu muset jednoho dne do práce, vážně uvažuji o tom, že zde koupím dům, který je tu mimochodem levný, a odstěhuji se tam na zbytek života. Zatím především tam létám aspoň na dovolené. Strávil jsem tam už i pobyty delší než měsíc v kuse a mám zde plno známých a kontaktů. Za ta léta jsem tam doprovodil spoustu svých přátel a známých a ukázal jim jedinečnost této země. Vždy jsem tam lákal i Pepu.
Pepa byl můj spolužák ze školy. Překročil taky jako já padesátku a leccos si ve svém životě zažil. Zemřela mu žena na rakovinu, když byly jejich děti ještě poměrně malé a rozloučil se i s rodiči. Našel si ale přítelkyni, s kterou žil dlouhé roky. Pepu jsem lákal, že zažije pobyt u čistého moře, pozná ostrov, divoká zvířata v jejich přirozenosti a vše, co Thajsko nabízí.
„Určitě si i užiješ potápění,“ lákal jsem ho celé roky, protože jsem věděl, že tento sport má rád. Pepa ale stále neměl čas, a tak odmítal.
Je to asi sedm měsíců, kdy se mi sám ozval. Prý má najednou takový pocit, že by chtěl to mnou mnohokrát oslavované Thajsko poznat. Prý jako by musel. Chce si odpočinout, načerpat síly, protože ho často bolí hlava, asi ze stresu v práci. Měl jsem zrovna naplánovanou do Thajska v květnu cestu na dva týdny. Letenku jsem měl už koupenou. Tentokrát jsem letěl sám, ale to já často, protože mám na místě spoustu známých.
„Chceš taky?“ zeptal jsem se a myslel si, že si to bude Pepa rozmýšlet a váhat a nakonec vše zruší, že je to moc brzy, nebo tak něco. Pepa ale bez mrknutí oka přikývl a souhlasil. Zajistil jsem mu letenku, aby necouvl, ale pořád jsem se bál, že si to na poslední chvíli rozmyslí. My tam ale fakt odletěli.
Tentokrát jsme to vzali přes Peking, kde bylo mezipřistání. Tuto trasu jsem letěl úplně poprvé. Chtěl jsem navštívit slavný prosklený most, který by se Pepovi určitě líbil, ale nakonec nebylo tolik času a úskalí, která skrývá Čínská lidová republika s celým svým elektronickým fungováním, způsobily, že jsme se nakonec v Číně nedostali ani z letiště. Vezměte si, že u nás člověk kolikrát bloudí na letišti a tady máte vše ve velikosti mnoha letišť najednou. Tak jsme vlastně celou dobu strávili tak, že jsme se snažili dostat na toalety, věřte, a málem jsme se tam ani nedostali, jak to bylo složité.
V Thajsku se Pepovi moc líbilo. Užil si potápění, poznávání toho, co sám považuji za nejkrásnější, a že Thajsko znám. Byl skutečně šťastný a vše zasílal ve videích a fotkách své přítelkyni, která musela zůstat kvůli zaměstnání doma.
V letadle na zpáteční cestě se ke mně Pepa naklonil a usmál se.
„Člověče, jsem šťastný, že jsem to zažil.“ To řekl a usnul. Celý zpáteční let prospal.
O tři dny později mi volala Pepova přítelkyně. Její hlas zněl naléhavě. Oznámila mi, že Pepík je v nemocnici. Doma po příchodu z práce se najednou skácel k zemi. Odvezla ho rychlá pomoc a od té doby ležel v nemocnici. Prý měl výduť mozkové cévy, která mu snad praskla nebo napraskla. Krvácel do mozku, ležel na ARO, byl ve vážném stavu. Stihl jsem ho ještě navštívit před upadnutím do bezvědomí. To mě ještě poznával a řekl mi, že je moc rád, že to Thajsko zažil. Pak už jen ležel a nevnímal. Nakonec ho museli napojit na přístroje. Po měsíci ho po dohodě s rodinou odpojili. Pepovi už nebylo pomoci.
Kolikrát jsem si říkal, jestli náhodou tu příhodu nezavinila ta cesta, ale lékaři mi to vymluvili. Šlo prý o dlouhodobý problém, který nebylo možné předvídat.
Nakonec Pepa zemřel šťastný. Poznal Thajsko, a když upadl do bezvědomí, tak nevnímal co se děje.
Sbohem, kamaráde, teď se možná potápíš už v nebi.
ChytráŽena.cz