PES

PES. Pro někoho je to jen slovo, podstatné jméno, dvě souhlásky a jedna samohláska. Někomu toto slovo nahání strach. Jsou lidé, kteří se psů bojí. Mají z nich obavu a raději se jim vyhýbají. Jsou i zvrácené povahy, kterým činí neskonalou radost psům ubližovat. Pryč od nich! A pak tu jsme my ostatní, pro které je pes, dá se říci, lepší člověk. Stvoření oddané, milující a vracející nám naši lásku ještě větší láskou, větší oddaností.

Tak to mám nastaveno já. Se psy jsem strávila třicet let. Prvního Dastíčka jsem si přinesla domů tajně, a když odcházel, plakali jsme všichni. Říkala jsem si, že dalšího pejska už nechci. A čím víc jsem si to říkala, tím víc jsem psa potřebovala. A tak v naší domácnosti našel místo Beníček. Co my dva spolu zažili! Prošli jsme spolu Beskydy, Jeseníky i Krkonoše. Spali jsme pod stanem, jeli na lanovce, na lodi i lodičce, sebrali neskutečně hub a nasbírali velké množství borůvek. Všude jsme byli spolu. Byl to pejsek neskutečně oddaný, hodný, přátelský a… všechna možná slova chvály by byla nic proti mým pejskům. Bohužel, psí život je kratší, než ten lidský, a tak jsem se musela před měsícem rozloučit i s milovaným Beníčkem. Nechci zacházet do detailů, stále to moc bolí. Začal krvácet, a tak jsem mu nechala udělat vyšetření na klinice. Nejdřív se zdálo, že bude mít jen vředy a bude moci žít dál na kapkách. Ale na klinice si ho nechali na pozorování a druhý den mi sdělili, že má v čumáčku nádor. Jediné šetrné řešení byla eutanazie. Usnul mi na ruce, chudáček, a pro mě to bylo téměř stejné, jako by injekce vedla do mé žíly. Od té doby trpím já i můj otec.

A přestože jsem tvrdila, že dalšího pejska už nechci, od okamžiku, kdy jsem se z této hrozné události malinko vzpamatovala, usilovně hledám pejska nového. Chci psa, nikoli fenku, vždyť mám zkušenosti jen s pejsky, a od psího miminka. Ani jsem netušila, jak obtížné to bude.

Oba své pejsky jsem si pořídila na inzerát, z rubriky „daruji“. Při Dastíčkovi jsem měla na výběr ze všech pěti štěňat. U Beníčka, o třináct let později, to už bylo těžší. Pejsek žádný nezůstal, a to bylo štěňat šest. Jedno rezervované štěňátko si ale zájemce, k mé radosti, nevyzvedl. A tak mi zůstal Beníček. Beníček mi od začátku dělal jen radost. Byl zdravý, houževnatý, veselý a nesmírně oddaný. Ostatně, jako předtím Dasty. Přestože Benův bráška dávno zemřel na nemoc srdce, Beníkovi se dařilo celých šestnáct let.

Nyní jsem ovšem hledala o to usilovněji. Byla jsem jako zaslepená. Nemohla jsem spát, a tak jsem i celé noci procházela internet a hledala jakékoli štěně malých rozměrů. Oba mí psi měli deset kilo, oba se vlezli do košíku na kole, a takového pejska chci i nyní. Bydlím v malém bytě, a přestože se mi velcí psi líbí, netroufám si na ně.

Psala jsem na různé neziskové organizace, které se věnují psům. Starších, často v minulosti týraných, různě nemocných pejsků je všude dost. Necítím se tak stará, abych si musela brát psa staršího. Psí život je už tak krátký, a při pomyšlení, že si vezmu pejska, strávím s ním rok, dva nebo pět a budu se s ním muset rozloučit, mi puká srdce. Takže jedině štěně. Proto jsem začala psát i na inzeráty. Tehdy jsem si uvědomila realitu dnešní doby. Psi, které bych chtěla, stojí desítky tisíc korun. Jakmile jsem nalezla nabídku štěněte do deseti tisíc, což jsem si dala jako strop, byla všechna štěňátka vždy už rozebrána. Raději dám peníze psovi, jeho potřebám, než je platit za psa.

Napadlo mě oslovit i chovné stanice. Když mi paní nabídla jorkšíra za 30 tisíc, a to nebyla zdaleka nejvyšší nabídka, couvla jsem. Tak na chovnou stanici já nemám, byť mi majitelé k štěněti nabídli i psí mističku. Já vše pro psa mám, vše je doma nachystané, jen ten pejsek chybí. Chovná stanice věnující se trpasličím jezevčíkům mi ani neodpověděla. Trpasličí jezevčíci jsou pro mě velmi lákaví, vždy jsem si říkala, že si jednou takového malého trpaslíka pořídím. A to jsem byla ochotná pro jezevčíka jet přes celou republiku!

A tak jsem se vrátila opět k inzerátům. Odepsala jsem už na stovky.

Přestože před lety nebyl problém sehnat štěně, dnes, a to mohu potvrdit, je to problém veliký. Tím, že se stále tlačí na lidi, aby si pořizovali jen štěňata s průkazem původu, se ceny neskutečně navýšily. Já sama měla křížence, a oba zdravé. Má kamarádka má papírového pejska, který trpí epilepsií. Správní chovatelé údajně na tyto nemoci dělají testy. Co ví ale začátečník o testech? Kamarádka chtěla rodinného mazlíčka k dětem a vůbec netušila, na co se ptát. Navíc jí prý ve stanici tvrdili, že štěně všechna vyšetření má. A tak zatímco já měla zdravé pejsky, ona od štěněte má pejska epileptika.

Tím, že se tlačí na to, aby si lidé vybírali jen papírové psy, se rozmohl ještě jeden nešvar. Mezi inzeráty byly i nabídky štěňat za příznivé ceny. Byl zde např. Kavalír king charles španěl za tři tisíce, ale i další pejsci v této cenové úrovni. I když jsem nevěřila, že pejsci budou ještě volní, napsala jsem. Přišla mi odpověď psaná špatnou češtinou, a to údajně z Ukrajiny. Následovaly další inzeráty a další odpovědi z Ukrajiny, kde chtěli peníze za rezervaci. Bylo mi jasné, že jde o podvod. Někdo vyláká peníze za štěňata, a zájemce neuvidí ani psa, ani peníze. A dokonce ani údajného Ukrajince. Začala jsem pejsky chovat v době, kdy ještě bylo vše v pořádku. Štěňata s průkazem původu se prodávala za slušnou cenu a k mání byla spousta štěňat i zdarma. Nyní lidé chtějí za křížence pět i víc tisíc korun, a pejsek je stejně už dávno pryč, a za cenu těch ostatních by člověk koupil v klidu slušnou ojetinu. Navíc je zde spousta podvodníků, kteří vycítili poptávku po psech a chtějí na důvěřivcích vydělat.

A tak stále štěně nemám. Budu hledat dál. Možná se mi podaří časem najít někoho, komu záleží víc na tom, do jakých podmínek pejsek jde a jak o něj bude postaráno, než na penězích. Přestože mí pejsci byli „zdarma“, byli vymazlení a věděla jsem, že se o ně majitelé dobře starali. A vždy jsem něco málo majitelům za pejsky dala. A byli zdraví a pejskům u mě bylo dobře. Měli nádherný život, což by mohl potvrdit každý z mého okolí. Kamarádka, jejíž muž vydělává spoustu peněz, si mohla dovolit psa drahého. Nyní je pro ni obtížné pejska vyvenčit. Pes chodí doma na plínku a nikdo se o něj moc nestará. Děti vyrostly, mají jiné zájmy a kamarádka si psa pořídila jako módní doplněk. Jediný, kdo má o psa zájem, je její muž, který je pořád v práci. A pejsek je navíc, ač byl pořízen za vysokou cenu, nemocný. Nejsem příznivcem množíren, ale zastávám názor, že pes, ať už rasový, nebo kříženec, je osobnost a zaslouží si dobrou péči. Proto inzerát na psa by neměl být, jako dnes bohužel je, honbou za penězi. Dokud to tak nebude, myslím, že inzerátů údajně z Ukrajiny bude jen přibývat.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete