Skončila jsem střední školu a byla vyplivnuta do života. Našla jsem si své první zaměstnání. Chvilku jsem dokonce uvažovala o tom, že bych začala podnikat. Bylo tehdy po revoluci a každý, kdo chtěl něco dokázat, se především vrhl na podnikání, někteří dokonce bez toho, že by o věci něco věděli a něco uměli. Mé první zaměstnání mě ale plně uspokojovalo. Neměla jsem velké nároky. Každá mzda pro mě byla dostatečně vysoká, protože jsem doteď měla pouhé kapesné. Kolektiv v práci byl dobrý a práce mě bavila. A tak jsem zůstala na postu zaměstnance.
Brzy po nástupu do zaměstnání jsem potkala Milana. Milan byl začínající podnikatel. Vlastnil soukromou pilu a byl na tom finančně víc, než dobře. S Milanem jsem začala jezdit na výlety, na golf a do různých sportovních zařízení. Nikdy předtím jsem neměla tak vyplněný čas, jako právě v tu dobu. Ani jsem nevěděla, že je u nás tolik golfových areálů, aquacenter spod. Milan mě zahrnoval dárky, zval na večeře a jinak rozmazloval. Začali jsme spolu chodit, i když já se víc cítila jako jeho dcera, než jako plnohodnotná partnerka. Ne, že by mezi námi byl takový věkový rozdíl, Milan byl o tři roky starší, ale tím, že byl o tolik zkušenější, měl už své auto, své podnikání a dokonce i svůj dům. Já žila u rodičů, ve svém dětském pokojíku, a jediný můj majetek tvořil můj obsáhlý šatník.
Tehdy jsem měla kamarádku Dášu. Dáša byla prodavačka. Netajila se tím, že miluje peníze a bohaté lidi. Když ji kdysi miloval kluk, který by za ni byl ochoten snad položit život, a přišel jiný, pracující v bance, bohatší a s autem, bez mrknutí si vybrala bankéře.
Když se dozvěděla Dáša o Milanovi, byla samozřejmě zvědavá. „Hm, majitel pily, říkáš?“ Když pak vyzvěděla i to, že má dům a auto, strašně si přála Milana poznat.
„Přece ho nebudu vodit za tebou, nebo tebe za ním?,“ kroutila jsem hlavou.
Následoval další volný víkend a s ním i další výlet. Dáša dobře věděla, že Milan pro mě přijede k našemu domu, na parkoviště, hned ráno, a někam zase zajedeme. Ten den pršelo. Vykukovala jsem z balkónu, abych viděla, kdy přijede jeho auto na parkoviště. Všimla jsem si pod stříškou nedalekého obchodu vykukujícího deštníku. Někdo tam v dešti stál, neviděla jsem, kdo to byl.
Milan skutečně přijel, parkoval na obvyklém místě, i v dešti. Vzala jsem bundu a utíkala na parkoviště. Když jsem přibíhala k jeho autu, všimla jsem si osoby, která se vyloupla zpod stříšky obchodu. Pod deštníkem stála Dáša a rázovala si to rovnou k nám.
„Jé, ahoj, co tu děláš?“ ptala se naoko překvapeně. Předstírala, že jde náhodou, teď v dešti, kolem. Nevěděla, že jsem ji viděla pod střechou.
„A vy jste asi Milan, že?“ podala ruku překvapenému Milanovi. „Tolik jsem o vás slyšela. Co kdybychom si někam vyjeli? Prší, tak třeba do nějaké restaurace?“ Dáša mluvila a mluvila, a už seděla na zadním sedadle Milanova auta. Divila jsem se, že si rovnou nesedla na místo spolujezdce a spokojila se tím zadním sedadlem.
Milan byl celý překvapený, nezmohl se na slovo. Asi bychom jeli v tom dešti stejně někam do restaurace, ale sami. Takto nastartoval a jeli jsme do našeho oblíbeného podniku.
„Jé, sem tak ráda chodím. Jak jste to uhodl?“ tokala Dáša, a hned navrhla Milanovi tykání. Na mě se ani nepodívala, já byla na druhé koleji.
V restauraci si sedla přímo vedle Milana a mně nechala místo naproti nim. Milan na mě nešťastně pohlédl. On nejspíš čekal, že ho vysvobodím, a já zase čekala, až se ozve on a Dášu pošle domů. Nikdo ji ale neposlal, a tak si Dáša vybrala jako první z jídelního lístku. Všimla jsem si, že vybírala to nejdražší, co podnik nabízel.
„A ty?“
zeptal se Milan mně.
„Já snad ani nemám hlad, spokojím se s polévkou.“
Milan byl slušně vychovaný. Objednal pro Dášu, mně i sobě polévku a druhý chod mi vybral také stejný, jako měl on. Dáša celou dobu špitala a vyptávala se. Ptala se na pilu, bez studu na Milanův majetek, na jeho dům a na jeho koníčky.
„Nemám rád
zvědavé lidi,“ odvětil Milan tak, aby se jí zbavil. To neznal ale Dášu. „Ono je
rozdíl zvědavost a zvídavost, že? Když někdo projevuje zájem o druhého, to je
spíš milé,“ odvětila.
„Jak se to vezme,“ vložila jsem se do hovoru. Milan mě chytil za ruku.
„Jé, to jsou ale tlapy,“ vypískla Dáša a chytla Milana za ruku, kterou mě v tu chvíli držel. Tím naše spojení roztrhla. Teď držela jeho ruku v dlani ona, a pletla Milanovi hlavu.
Po obědě navrhla opět Dáša: „No, teď by to chtělo pohárek.“
Milan se na mě zoufale podíval. Měl na tři obědy i na tři poháry a měl daleko víc. Vadilo mu ale, že Dáša nás ruší a vůbec že tu s námi sedí.
„Tak ten si kup ty, Dáši,“ usmála jsem se na ni. Byla mi protivná. „Přece vše nebude platit Milan?“ Dáša se na mě zle podívala. Pak dodala: „Tak na ten mě pozvete třeba jindy, no.“
Den byl naprosto zkažený. Čím víc jsme se snažili Dáši zbavit, tím obratněji se nám vkrádala do řeči a ujišťovala Milana o své jedinečnosti. Nakonec jsem i Milanovi měla za zlé, že s ní nezatočí.
Milan nás odvezl k mému domu, kde nás původně nabral. Vystoupila jsem a totéž jsem čekala od Dáši. Bydlela kousek od nás. Jenže Dáša vystoupila jen na malou chvíli, a pak se spokojeně usadila na mém původním místě vedle Milana. „Že odvezeš domů i mě?“ zamrkala a zatokala směrem k Milanovi. Ten se nezmohl na odpor.
Největší pomstou tomu, kdo vám odloudí muže, je nechat mu ho. Dáša skutečně zamotala Milanovi hlavu tak, že po krátké době nechala bankéře bankéřem a začala si s majitelem pily. Já o Milana stejně neměla už zájem. Muž, který se nechá odloudit jinou ženou, nestojí za to.
Asi proto, že Dáša nenašla bohatšího muže, jsou Dáša a Milan dnes manželé. Mají dvě děti, už téměř dospělé. Co se povídá, tak Dáša nebyla Milanovi nikdy moc věrná. A Milan platil, financoval celou rodinu, protože Dáša po čase přišla s tím, že jako jeho žena pracovat nemusí a zůstala doma, až přišel o svou pilu, o dům i o další majetek. Ti dva dnes žijí v obyčejném panelákovém bytě, mají starosti jako každý jiný, jen v jejich vztahu chybí láska. Je to manželství u Dáši z rozumu a u Milana z blbosti.
Tak si to alespoň vykládám já. Pro mě to bylo štěstí, protože dnes sice nemám bohatého podnikatele, ale obyčejného mužského, který manuálně pracuje. Jsme ale šťastní a jeden za druhého by dal ruku do ohně. A to je nakonec důležitější.
ChytráŽena.cz