Pohádka O Křemílkovi a Vochomůrkovi

Ve svém mládí jsem byl členem ochotnického divadelního spolku. Vystupovali jsme jak pod střechou, v různých kulturních místnostech, spolcích, školách, ústavech apod., tak třeba pod širým nebem, na náměstích nebo nádvořích hradů a zámků. Našimi diváky byla široká veřejnost i uzavřená společnost, kdo si co objednal. Moc nás to naplňovalo a naše práce nebyla jen prostředkem k získání peněz navíc, ale především koníčkem.

Tehdy jsme vystupovali na několika hradech a zámcích u nás. Jeli jsme šňůru dětských vystoupení, hráli jsme konkrétně pohádku O Křemílkovi a Vochomůrkovi a také tu O pejskovi a kočičce.

Měli jsme následující den vystupovat s Křemílkem a Vochomůrkou na nádvoří zámku v Buchlovicích. Stále se mi to pletlo, Buchlov a Buchlovice. Jedno je sice hrad a druhé zámek, název je ale téměř totožný. A navíc mezi oběma není až taková vzdálenost. Všichni jeli dodávkou, kterou jsme se přepravovali, jen já musel jet svým vlastním vozem, protože jsem měl ještě něco na práci a jel jsem na poslední chvíli. A tak jsem za volant usedl už v převleku Vochomůrky, vycpaný polštářem. Málem jsem se ani nevlezl za volant. Jen jsem doufal, že mě cestou nebudou stavět, protože by se asi tehdejší příslušníci náramně divili.

Přijel jsem opravdu na poslední minutu. Narazil jsem si bílou Vochomůrkovskou čapku a vyběhl po schůdcích na připravené jeviště. Když jsem byl nahoře, ozval se smích. Byl jsem sice na jevišti, měl jsem to správné ustrojení, vše kolem bylo ale jiné. Já totiž dojel právě na Buchlov. I zde se konalo divadelní představení. Jednalo se ale o historické drama, které se právě odehrávalo na scéně. A do toho já jako Vochomůrka… Pohlédl jsem před sebe. Odehrávala se tu právě historická poprava. Přede mnou klečel odsouzený v roztrhané košili a hlavu měl položenou na špalku. Za mnou stál kat se sekyrou a našeptával mi, ať vypadnu. Nevěděl jsem, co dělat, jak se ztratit. Přistoupil jsem k odsouzenému, poklepal ho na rameni a zapěl naučené: „Vstávej semínko, hola…la…“

V hledišti to zahučelo, lidé se bavili. Zdálo se mi, že i odsouzený na špalku se bavil. Pochichtával se, jeho tělo se natřásalo v smíchu, a já se pokusil z jeviště vycouvat. Couval jsem dozadu a přitom sledoval publikum. Někteří mi tleskali, všichni se ale náramně bavili. Couval jsem, couval, až jeviště skončilo a já vstoupil do prázdna. Skutálel jsem se s obrovským třesknutím na zem. Ještě že jsem byl vycpaný oním polštářem. Jeviště bylo totiž vysoko.

Dole jsem se nějak posbíral. Byl jsem celý bolavý, musel jsem ale za kamarády. Co si chudáci počnou bez Vochomůrky? Naštěstí jeden z organizátorů se nade mnou smiloval a nabídl se, že mi bude dělat řidiče. Zná zkratky, a zpět se už nějak dostane. Usedl za volant mého auta a já vedle něj. Když jsme dorazili do Buchlovic na zámek, představení bylo v plném proudu. Křemílek tam, chudák, sám křepčil kolem improvizované rostlinky a zpíval náš song, tak jsem se k němu přidal.

„Chválabohu, Vochomůrko,“ špitl můj druh.

Vystoupení jsme už dohráli bez jediného problému, tak, jak bylo nacvičené. Podle potlesku jsme pochopili, že malé publikum nám mé zpoždění prominulo. Nakonec to bylo moc pěkné vystoupení. Jen já od té doby jezdil na vystoupení společně se svými přáteli, a pokud mi to nevyšlo, vždy jsem si předem místo vystoupení zatrhl v mapě červeným fixem.

No, a pohádky je konec. Ze mě sice herec nevyrostl, ale na své herecké začátky velmi rád vzpomínám.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete