Rodiče o naší zálibě nevěděli. Zkrátka jsme šly s holkami ven a vrátily jsme se jako obvykle. Rodiče se sice často divili, že prý páchnu jako žumpa, vždy jsem se ale na něco vymluvila. Koně jsem milovala.
Ten den byl jako každý jiný. Po škole jsem šla s kamarádkou ven. Tehdy jsme byly jen dvě. Postaraly jsme se o koně a za odměnu nám onen muž dovolil na koni se svézt. „Když jsme dvě, tak si můžeme půjčit každá jednoho?“ ptala se kamarádka.
Obvykle jsme se střídaly tři i čtyři kamarádky na jednom jediném koni. Teď jsme byly dvě a chtěly jsme se projet spolu zároveň. „No, ten druhý je divočejší,“ řekl muž. Nakonec jsme ho přemluvily. Chodily jsme ke koním už téměř rok, koně nás znali.
Kamarádka Radka pohladila druhého koně na důkaz, že se není čeho bát. Muž nakonec souhlasil s tím, abychom byly opatrné, a šel si po svém. Vyjely jsme do výběhu pro koně. Jely jsme vedle sebe, povídaly jsme si a Radka vybídla svého koně k rychlejší chůzi. Kůň poskočil, Radka se lekla a spadla z koně na zem. Chvilku byla v bezvědomí. Když se probrala, necítila nohy a bolela ji hlava. Radka měla otřes mozku. Co bylo ale vážnější, při pádu si vážně zranila míchu. Zůstala na vozíčku a už nikdy se na vlastní nohy nepostavila. Od té doby se koním vyhýbám.
Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že má jediná vnučka se přihlásila do jezdeckého kroužku. „Zraní se, ublíží si, nedovol jí to,“ apelovala jsem na dceru.
Ta ale chtěla dceři dopřát její zálibu. S tím, že v kroužku je odborný dohled a koně jsou na děti zvyklí, jí kroužek zaplatila. Vnučka jezdí už víc jak rok. Získala řadu ocenění a ze záliby se stala velká láska. Nikdy se jí nic nestalo. Je opatrná jak ona, tak i ti, kteří kroužek organizují. Uběhla už spousta let a lidé jsou v této oblasti opatrnější. Koně jsou zvlášť vybíráni, aby se hodili k dětem.
A tak i já se pomalu učím opět mít ráda koně. Ti za kamarádčin úraz vlastně nemůžou. To Radka chtěla jet rychleji, přitom jsme neměly ani sedla a nikdo nad námi nedohlížel. Byla to dětská hloupost, ne vina koně, kdo ji upoutal na invalidní vozík. Kamarádka je dodnes na vozíku, ale nestěžuje si. A dokonce ani ona na koně nezanevřela. Žije, a to je hlavní. Společně se mnou se raduje z úspěchů mé vnučky a je šťastná, že se vrací do chvil na koňském hřbetě alespoň ve vzpomínkách a při prohlížení fotografií.
ChytráŽena.cz