Láska má různé podoby a také kvete v každém věku. Moje dcera je toho důkazem. Bylo jí asi pět a zrovna se vrátila s babičkou a dědečkem z Itálie. K hrudi tiskla podivnou, zářivě žlutou plyšovou hroudu s červenýma tvářičkama a anténkama místo oušek. "To je můj Pikachu," líbala to strašidlo a vypadala velmi šťastně. "Kdo že?" ptala jsem se. "No, jo, je toho plná Itálie, říkají tomu Pokémoni, ale neboj, k nám to hned tak nepřijde," chlácholila mě babička.
Bohužel se mýlila. Pravda, Pokémoni nepřišli, vtrhli k nám s razancí tornáda a smetli vše, co jim stálo v cestě. Marně jsem dcerce domlouvala, že Krteček, víla Amálka, Křemílek a Vochomůrka nebo Rákosníček jsou lepší, neviděla, neslyšela. Seriál, film, plyšáci, kartičky, plakáty, sběratelská alba a oblečení všeho druhu, na všem byly ty japonské zrůdky. A děti je chtěly, děti po nich toužily, děti je milovaly, my rodiče jsme šíleli, ale nakonec jsme také podlehli. Do naší rodiny přibyly ještě nějaké umělohmotné exempláře těch nádher, album s kartičkama a roztomilé pyžamko s obrázkem - jak jinak než žluťáka Pikachu.
Ten se ostatně stal novým členem rodiny. Pikoušek, jak mu dcerka láskyplně říkala, s námi jedl, spal, byl brán do školky a dokonce jsem mu k Vánocům musela uplést teplý svetříček a čepičku, aby proboha nenastydnul. Už jste někdy oplétali antény? Je to peklo. Na návštěvu k nám chodily děti, s sebou si nosily své Pokémony, kartičky a alba. Poučily mě, že těch příšerek je 200, a zatímco děti je nejen znaly všechny zpaměti, věděly i jaký kdo má útok a stádium. Pro mě to byla španělská vesnice.
Dětičky se soucitně dívaly na dcerku, že má matku ignoranta, a vzaly mě na milost, jen když jsem jim přinesla svačinu. Když chtěly do kina na celovečerní film, hlasovali jsme my, rodiče, kdo s nimi půjde a přetrpí dvouhodinový pokémonský teror. Vyhrála (pardón, odnesla to) Helena. Hodila do sebe dva Ibalginy, popadla děti a zmizely v kině. Po návratu dětičky jen zářily a donekonečna probíraly hrdinské činy svých pokémonských potvor. Helča asi hodinu nemluvila, jen tupě zírala skrz nás a my se vážně obávali o její duševní zdraví.
Pak do sebe kopla panáka a přiznala se, že vydržela s dětmi v kině jenom půl hodiny. Poté, co po čtyřistatřicáté uslyšela pokřik - Pika, pika Pikachu, pohrozila dětem, že jestli budou dělat binec, na místě je seřeže, ačkoliv nenávidí tělesné tresty, a poté zbaběle prchla do foyer, kde jí uvaděčky poskytly první pomoc. Dlužno dodat, že tam nebyla sama, rodičů na pokraji zhroucení tam bylo už několik. V družném rozhovoru tam strávili zbytek filmu a pak si rozebrali šťastné děti.
"Jednou to přece musí skončit, jednou je to přestane bavit," utěšoval mě manžel poté, co jsme koupili další várku kartiček do alba. A měl pravdu, trvalo to sice ještě docela dlouho, ale děti povyrostly, seriál skončil a pokémonské šílenství se začalo vytrácet, ovšem v naději, že jen na chvilku usne a poté se vrátí a bude ničit další dětskou generaci.
Dcerka si už na ně ani nevzpomněla, Pikachu sice dál sedí na poličce, ale už je z něho jenom obyčejný plyšák.
Jednoho dne se však vrátila domů ze školy, držela v ruce obrázek nějakého kluka s brýlemi a s nadšením volala: "Maminko, to je Harry Potter a je to čaroděj..."
Autor:martinnatr