Ponožka

Dnešní doba nepřeje vztahům, práci a ani ekonomické situaci rodiny. Mnoho firem skončilo svou činnost v důsledku pandemie, která ovládla celý svět. O práci přišlo mnoho mých známých, nebo se ocitli doma jen na čas za zlomek své mzdy. Já nejsem výjimkou. Naše firma se potýká s útlumem činnosti již delší dobu. Na začátku roku rozhodlo vedení firmy, že pracovní smlouvy na dobu určitou již nebude prodlužovat. Já měla smlouvu do konce dubna.

Pracovala jsem ve firmě dva roky. Práce to nebyla špatná, s platem jsem byla spokojená, ale byla zde i negativa, která nebyla malá. Mezi ně patřil pracovní kolektiv a směnnost, kdy byl člověk v práci sedm dní v kuse, a následovaly jen dva dny volna. I tyto dva dny nebyly vždy dodrženy a někdy člověk pracoval i čtrnáct dní v kuse. To ovšem šlo, protože to potřebovala firma. Jakmile to ale potřeboval zaměstnanec, nešlo nic. V globále se dá ale říci, že s prací jsem byla spokojena.

Už od ledna mě ale znepokojoval fakt, že od prvního května práci nebudu mít. Rýsovalo se mi několik zaměstnání, které bohužel díky pandemii padly. Ano, firmy propouští, snižují provoz, uzavírají se.

Nezbývá, než věřit, že vše se zase spraví a bude lépe.

Když mi skončila pracovní smlouva, musela jsem vrátit všechny pracovní pomůcky, oblečení a dokonce i obuv, které jsem před dvěma lety nafasovala. Nutno říct, že jsem pracovala v dělnické profesi a před dvěma lety jsem obdržela POUZE jedno tričko, jedny pracovní ponožky, jednu obuv, jedny montérky s blůzou a jedny pracovní rukavice! Rukavice, které se jinde fasují denně! Nic víc, a to celé dva roky. Firma dala navíc příkaz, že v provozu nesmí zaměstnanci být oblečeni v jiném, než firemním ošacení. Nemohla jsem si dovolit obléct ani své tričko.

Ano, měla jsem chodit dva roky v jednom tričku, jedněch ponožkách, jedněch montérkách! A to celoročně. V zimě a v období dešťů bylo nemyslitelné, aby mi prádlo uschlo. V létě naopak, když se člověk zpotil, musel střídat tričko denně. A tak bylo ve firmě zvykem, že si zaměstnanci sháněli prádlo pokoutně. Zaměstnanci skladu byli rádi, když dostali bonboniéru, čokoládu, kávu nebo jinou drobnost výměnou za pracovní oblečení. Bylo už na nich, jak si ztrátu oblečení posléze obhájí.

Nejinak jsem postupovala i já. Uzavřela jsem směnný obchod se sympatickým skladníkem a výměnou za poživatiny a drobné dárky obdržela několik triček a náhradní montérky. Ponožky jsem si dovolila nosit vlastní, ty fasované byly stejně na pánskou tlapu a sahaly mi někam pod kolena. Pracovní rukavice jsem si kupovala ve městě v prodejně s pracovními pomůckami.

Když mi byl ukončen pracovní poměr, musela jsem vše vrátit. I boty, které přece nemůže nikdo jiný po mně nosit. I když v této firmě možná ano. Bylo známo, že ženy dostávají při nástupu většinou nové oblečení, ale mužským zaměstnancům dávají ve skladu často vytahaná trika, ponožky i montérky po jiných zaměstnancích. Otřásla jsem se odporem při pocitu, že bych měla nosit na nohách ponožky, které přede mnou už někdo jiný, cizí nosil. Tím, že jsem žena, jsem dostala, naštěstí, oblečení nové.

Však jsem ho také musela po dvou letech vracet. Zatímco mí známí vlivem pandemie a omezení osobního pohybu a styku si mohli veškeré oblečení z jiných firem nechat, já ho musela vrátit. Nevadilo mi to, neměla jsem zájem o hadry, které mi k ničemu nejsou. Styděla bych si je vzít i do lesa na houby.

Poslední den své existence ve firmě jsem v šatně rozprostřela dva pytle. Do jednoho jsem házela vyfasované věci, do druhého své osobní. Na osobní věci čekal kamarád v autě, který mi pomohl dovézt je domů. S firemními předměty jsem šla ke skladu, kde jsem je musela vrátit. Jen tak, s podpisem skladnice, že jsem vše vrátila, mi budou vystaveny výstupní doklady. Předala jsem vše, aspoň jsem si to myslela. Ale skladnice mě vyvedla z omylu.

„Chybí vám ponožky!“ křikla na mě nepříjemným hlasem.

„Ano? To jsem si nevšimla.“ 

V hromadě hadrů ponožky skutečně nebyly. Lépe řečeno, v tričku jsem objevila jednu z nich. Druhá chyběla. Nejspíš mi někde vypadla, to se přece může stát.

„Bez toho nedostanete ani zápočtový list! Musíte mít obě.“ Skladnice zvedla výhrůžně prst. Byla jsem nanejvýš podrážděná. Tak firma mi odmítne vydat zápočtový list, což je její povinnost, na základě toho, že jí nevrátím kus hadru? Po dvou letech přesčasů a ne zrovna lehké práce? Ponožky, které jsem měla den co den nosit celé dva roky? Přitom jednu má. Ani největší chudák by přece neskákal s jednou firemní ponožkou světem? Chvilku jsem bojovala s tím, že si z něčeho utrhnu kus nitě s tím, že to je jediné, co z druhé ponožky zbylo. Pak ale zvítězila hrdost. Přece se s babou nebudu hádat kvůli bezvýznamným ponožkám? Zula jsem si botu a sundala jednu ponožku. Dala jsem ji na hromadu. Byla to má osobní ponožka, značková, sportovní, mnohem cennější, než ta, kterou jsem před dvěma lety vyfasovala. Chtěla jsem sundat i druhou. Pak jsem se ale zarazila. Druhou ponožku jsem přece už odevzdala? Baba se chvilku dívala na novou, krásnou a značkovou ponožku.

„A druhá?“ zeptala se pak.

„Druhou už máte,“ řekla jsem, počkala jsem si na podpis a s úlevou odcházela. A nedivila bych se, kdyby ponožky vyprali a za čas v nich běhal některý z nových zaměstnanců. Jedna kvalitní, sportovní a druhá firemní…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10