Snad právě proto se od dávnověku tradují pověsti a příběhy, které malinko zmírní bolest a přinesou semínko útěchy. Vypráví o posledním odloučení zvířecích kamarádů a jejich lidských přátel. Člověk se jich chytá jako berličky, aby rozloučení tak nebolelo, a pevně chce věřit v jejich reálný podklad. Tak, jako já, když jsem se za třicet let života s pejsky musela docela nedávno rozloučit se svým nemocným šestnáctiletým úžasným psem Benem. A tak příběh posílám dál, kdyby ho náhodou někdo neznal. Pokud miluje a vlastní zvířecího miláčka, jistě příběh jednou ocení.
Když totiž zemře nějaké zvíře, které je tady na zemi někomu zvláště blízké a je milované, dostane se na kraj Duhového mostu. V těch místech jsou krásné louky, kopce, jezera, lesy a vše, co měl náš miláček rád. Pejsci a jiná zvířátka, která musela odejít z našeho života, tam mají spoustu pamlsků a kvalitního jídla a pití. Ti, kteří milovali slunce a teplo, mají tam dostatek slunečního svitu, tepla a pohodlí. Ti, kteří dávali přednost zimě a sněhu, mají krásné měkké závěje, do kterých se mohou zahrabat a dovádět v nich. Věřím, že můj Ben tam našel také obdobu naší vodní plochy za městem, kde tak rád se mnou plaval. Skákal a dováděl, smál se přitom svým psím úsměvem, a směje se tam i nyní. Určitě se tam netrápí a je mu tam pěkně. Tam pejsek zase omládne, může volně běhat podle chuti, k jídlu má tu nejjemnější játrovou paštiku, tu nejnadýchanější kapsičku a k odpočinku ho čeká pelíšek z prachového peří. Beník tam má ale jistě duplikát mé postele.
Nic ho nestraší, netlačí, nebolí, nejsou tam žádné bouřky ani protivné rachejtle. Naši chlupatí kamarádi zkrátka mají všechno, co jejich srdíčka žádají a po čem v životě toužili. I neduhy, které je provázely, jsou pryč. Nemoci odejdou a oni jsou zase šťastní. Ten, kdo byl starý, je opět mladý, ten, kdo trpěl nemocemi či byl poraněn, je zdráv a při síle, plný života. Jsou zpět takoví, jaké si je pamatujeme z nejkrásnějších vzpomínek. Můj Ben tam má jistě kopce, aby si vyšel na výšlap.
Jsou šťastní, až na jedinou maličkou výjimku - chybí jim jejich páníček, přítel největší. Člověk a pes. Oni ale oddaně čekají, jsou trpěliví. Čekají na okamžik, kdy budou moci být opět spolu. Všichni ti milovaní tvorečkové si tam spolu spokojeně hrají. Pes od sousedů, který neměl rád černé psy a na mého černouška štěkal, je jeho největší kamarád, bázliví se ničeho nebojí a ti, kteří útočili, jsou mírní jako beránci.
Vědí, že jednou přijde den, kdy se opět setká pes nebo jiné milované zvíře se svým člověkem, a tak je jim krásně. Jednou ten den přijde. Pejsek se zastaví a zpozorní, ustane hra s kamarády. Zadívá se pozorně do dálky. Jeho už tak jasné oči se ještě víc rozzáří, celé jeho tělo se chvěje nadšením a radostí.
Opustí kamarády a rozběhne se zelenou trávou k obzoru, stále rychleji a rychleji. Objevil svého lidského přítele! Objevil svého milovaného a milujícího pána! Beník i můj Dastík na mě čekají a oba poběží mně v ústrety. A když se konečně setkají, v mém případě se setkáme my tři, všichni se pevně obejmeme. V radostně bláznivém vítání pejsek olíže tváře, ruce pohladí jeho hlavu a člověk se znovu podívá do věrných očí, které nadlouho zmizely z jeho života, ale nikdy se neztratily z jeho srdce. Už je nic nerozdělí.
A tehdy překročí Duhový most společně...
Krásný příběh o Duhovém mostu není u nás příliš rozšířen, v severní Evropě a anglosaských zemích má ale dlouhou historii. Traduje se, že pověst vznikla z dávných severských legend. Podle některých autorů jsou zmínky o Duhovém mostu obsaženy i v dalších severských ságách. Je-li tomu tak, ukazuje se, že naši dávní předkové měli zvláštní a krásný vztah k domácím zvířatům po celá staletí, pravděpodobně od dob, kdy se stala jejich blízkými společníky a pomocníky. A to nás naplňuje nadějí. I když si poté pořídíme další a další chlupáčky, protože kdo jednou miloval psa, ten tak nějak už neumí bez psa žít, jim to nevadí. Vědí, že jednou přijdeme za nimi a budeme všichni šťastní.
ChytráŽena.cz