Pozvání na pizzu

Znala jsem ho dva roky. Michala jsem poznala náhodou, když jsem šla vrátit knihy do knihovny. I on tam byl za stejným účelem. Mimo to chtěl půjčit titul, který jsem měla doma a zapomněla jsem ho vzít, abych ho do knihovny vrátila. Další vydání tam nebylo. Když se na knihu ptal, nabídla jsem se, že ji doma mám a mohu ji vrátit, a on se zase nabídl, že zajde pro knihu se mnou a pak ji společně vrátíme, aby si ji následně mohl půjčit zase on.

„Nebo ji prostě vrátím a vy se tu stavíte třeba za hodinu, nebo zítra,“ nabídla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby znal mou adresu. Michal měl ale dost času a zřejmě i chuť pro knihu jít. Nechala jsem ho proto čekat u pošty nedaleko našeho domu s tím, že jsem za chvilku zpět. Vrátila jsem knihu, tu si hned Michal vypůjčil a pak mě zase doprovodil domů. Cestou mě ale pozval na zmrzlinu. Byli jsme oba čerstvě po rozvodu, já tedy kratší dobu, než on. Byl pozorný, pohledný a zdál se fajn. Začali jsme se vídat. Takto jsme se vídali dva roky. Občas jsme si zašli někam na koncert, na bazén nebo na hory. Při pokusech o sblížení, alespoň si myslím, že by mu to mělo dojít, se vždy z nástrah vyvlékl. A tak jsem si zvykla, že budeme skutečně jen kamarádi.

Ostatně, zpočátku jsem ani netušila, jestli chce v budoucnu ještě partnerku. Později se mi ale svěřoval s tím, že se občas snaží navázat nějaký vztah. Jednou to bylo s Gábinou, která mluvila jen o práci a nikdy neměla čas. Viděli se pouze jednou, a to ji pozval do kavárny. Pak už si na něj čas neudělala. Přemýšlela jsem, co ona Gábina má a já postrádám. Při pohledu na její fotku, kterou mi na požádání Michal ukázal, jsem mohla konstatovat, že mám mnohem víc předností. To mi dokonce i Michal potvrdil. Když jsem mu řekla, že ona Gábina je plochá jako žehlicí prkno a ční kamsi do výšky, přiznal se, že se mu líbím víc já. A konec. Žádná snaha o to, aby mě kdykoli políbil, pohladil, chraň bůh, aby si dovolil něco víc. Časem jsme se dopracovali k políbení na líčko, to ale bylo mnohem později, než po roce. Přitom mě Michal docela přitahoval. Nikdy jsem se ale nenabízela mužům.

Jednou ke mně přijeli známí, kamarádka s dětmi a svou rodinou. Projížděli Moravou a rozhodli se mě navštívit. Její již téměř dospělé děti jsem viděla naposledy, když byly v peřince. A manžela? Toho snad na jejich vlastní svatbě. Stavili se a přivezli mi výslužku ze zabijačky, nějaké salámy, klobásy, tlačenku, jelita a jitrnice a pět kilo domácího uzeného špeku.

Co budu dělat s tolika špekem? Moc mu neholduji, stěží spotřebuji půl kila za rok. Nechtěla jsem ale dárek odmítat a zarmoutit a urazit tak přátele. Rozhodla jsem se dát kilo otci a půl kila si nechat. Co ale udělám se zbylými třemi a půl kila špeku? Co kdybych podarovala kamaráda Michala? Už dlouho mě trápilo, že mě zásobuje historkami o tom, do jaké restaurace a kavárny kterou potenciální nevěstu pozval. Já přitom nebyla s Michalem nikdy ani v kavárně, v cukrárně, o restauraci nebo pizzerii ani nemluvě. A mě právě přemohla chuť na pizzu.

Zavolala jsem proto Michalovi: „Co kdybychom zašli třeba na pizzu? Dáme si ji napůl, já si svou zaplatím,“ nabízela jsem. Nechtěla jsem mu ale říkat, že pro něj něco mám. Michal nedělal dle svých slov nic. Přesto odmítl. „Aspoň na chvilku, popovídat si, je mi nějak smutno.“ Skutečně mi bylo smutno. Kamarádka s rodinou už odjela a já po pár dnech, kdy u mě bylo opět živo, se cítila najednou hodně osamělá. A k tomu jsem skutečně měla na pizzu chuť. Bývalo zvykem, že s bývalým mužem jsme chodili na pizzu minimálně jednou za čtrnáct dní. A najednou uběhly víc než dva roky a já nikde nebyla. A Michal měl pizzu rád. Říkal mi přece, že s jednou z adeptek na nevěstu v pizzerii na pizze byl. Tak proč ne se mnou, když se známe dva roky a nikdy jsme si tam nezašli a nechci, aby mi platil mou spotřebu? Michal mi nejdříve slíbil, ne ale jistě, že snad druhý den. Špek do druhého dne vydrží, pomyslela jsem si. Nechtěla jsem mu říkat, že pro něj něco mám. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení. Domácí špek je domácí špek, to muži mají rádi, a Michal nebyl jiný. A tak jsem se těšila na druhý den.

Druhý den byla neděle a mě chuť na pizzu nepřešla. Čekala jsem, že Michal zavolá. Nezavolal, a tak jsem se osmělila sama. „Víš, mně se nějak nechce,“ řekl. „Máš rande?“ ptala jsem se. „Nemám. Co bych měl?“

Michala jsem přesto nepřemluvila. Sliny se mi sbíhaly, toužila jsem se s někým posadit jinde, než doma, dát si něco dobrého bez toho, abych musela mýt po jídle nádobí a uklízet. Nakonec jsem byla uražená a po chvilce jsem zavěsila.

Blížil se večer a můj smutek sílil. V pondělí začne zase každotýdenní pracovní kolotoč a já pak z domu nevypadnu. Když zazvonil telefon, myslela jsem si, že si to Michal rozmyslel. Volal mi ale bývalý spolužák ze základní školy. Prý jestli nemám na něj chvilku čas. „Proč?“ zajímalo mě. Petr byl ženatý. Proč mě najednou chce vidět?

Nakonec jsme zašli do pizzerie, kam jsem chtěla stejně ten večer jít, jenže s Michalem. Petr mě pozval na pizzu i svařené víno. Prý mi chtěl jen říct, že mu před měsícem zemřela maminka a před rokem se rozvedl. Tak i Petra to dostihlo. Nevím, proč doba nepřeje vztahům? Petrovy maminky mi bylo líto. Naštěstí se dlouho netrápila. Nemoc udeřila a měla rychlý průběh.

S Petrem jsem se začala vídat častěji. Od té doby bylo pizz a pizz a káv a zákusků a dalších pozvání, večeří, obědů a později i snídaní. Špek tehdy skončil právě u Petra. A později jsem u něj skončila i já. Ano, jsou to už tři roky, co žiji společně se svým bývalým spolužákem. A je nám spolu prima.

A Michal? Nevyšel mu vztah ani s Gábinkou, ani s Marcelkou, Janičkou, Leničkou a já nevím, s kým ještě. Jednoho dne to byl právě on, kdo mě zval na pizzu. „Děkuji, já už nemám chuť. A už ani nechci,“ řekla jsem. Ano, neměla jsem zájem o pizzu, kafe ani zákusek s Michalem. Když neměl zájem v době, kdy já chtěla, a přišel, až když všechny odmítly, já nebudu žít z milodarů.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete