Přátelé z dětství - Frantík

Frantík byl můj kamarád ze školky. Bydlel přímo na návsi v jednom větším statku. Jeho maminka byla Němka, ale protože si vzala Čecha, mohla v republice po válce zůstat.

Frantík mě každé ráno čekal na návsi, odkud jsme pak šli ruku v ruce sami do školky. Ani tam jsme se od sebe nehnuli. Všechno jsme dělali společně a stejně. Když paní učitelka rozdávala rybí tuk a děti ho nechtěly, rozhodli jsme se s Frantíkem, že jim předvedeme, že to nic není. Oba jsme slupli svou polévkovou lžíci tuku a požádali o další. Děti kulily oči a pak všechny bez řečí rybí tuk vzaly. To už ale neviděly, že my dva jsme celí zelení obsah svých žaludků vyklopili u Frantíka ve dvoře na hnojišti. Stejně jsme dopadli, když jsme před novou kamarádkou předstírali, že jíst bezinky je normální. Frantík měl ještě dvě starší sestry, které měly také kamarádky a tak se u nich na dvoře vždycky sešla kupa dětí. Bylo tam eldorádo. Vystřídali jsme snad všechny hry – kuličky, velkou a malou školku s míčem, na schovku, na honěnou a nejvíc mě bavilo, že jsem si mohla pěkně blízka prohlédnout i pohladit různá mláďátka. Kuřátka, kachňátka, housátka…

Občas došlo i k nějaké rvačce a menšímu úrazu, ale nepamatuji se, že by na nás Frantíkova maminka třeba jen zvýšila hlas.

přátelé O prázdninách před naším nástupem do školy jsme si občas hrávali i za vsí. A tehdy se odehrála jedna příhoda, která mě utvrdila v tom, že Frantík je ten nejlepší a nejstatečnější kluk a slíbila jsem si, že budu vždycky jeho kamarádka.

Bylo krásné nedělní odpoledne a my jsme v počtu asi šesti stejně starých dětí vyrazili na sad za vsí. Říkalo se tomu sad, ale ve skutečnosti tam stromů bylo poskrovnu. Ale byla tam ta nejzelenější tráva, heboučká jako samet. A také rybníček. No, rybníček, spíš jímka, kam majitelé sadu vyváželi močůvku. Potom obsahem rybníčku hnojili sad, ale i další své pozemky. Močůvka v rybníčku byla hustá, smíchala se s bahnem a kdoví s čím ještě. Tenkrát jsme zjistili, že v rybníčku jsou žáby. Nevím, jestli v močůvce, byť zředěné, mohou žít žáby. Asi ne. Ale my je tam skutečně viděli i slyšeli. Pod nedalekým stromem jsme sebrali pár spadaných jablek letňáků a házeli jsme je na žáby v rybníčku. Jak jsme tak stáli na rozbahněném břehu rybníčka, najednou jsem ucítila prudkou ránu do zad. Po kluzkém povrchu mi ujely nohy a já se poroučela do močůvky. Jablíčka tam propadávala pomalu a ztěžka, já zapadla okamžitě. Močůvka se nade mnou zavřela. Děti se lekly a se daly na útěk. Zůstal jen Frantík. Nevím, jak to udělal, ani nevím, kde se v něm vzalo tolik síly a odpovědnosti, ale z rybníčku mě vytáhl. Vlastně mi zachránil život, sama bych se odtud nedostala, dno bylo plné bahna. Cestou domů jsem řvala jako tur. Maminka mě poznala po hlase a vyběhla celá vyplašená před dům. Vnímala ale jen to, že jsem živá a popadl ji vztek, protože před půl hodinou vypustila z domu princezničku v nových svátečních šatech, nažehlenou, s mašlí v blond kudrnách a najednou se jí vrací strašidlo, celé olepené a páchnoucí. Nebyl na mně ani centimetr suchý a čistý. Bahno a močůvku, smrdutou břečku jsem měla ve vlasech, v očích, uších i v nose. Protože Frantík se při mé záchraně také pořádně zmazal, dostali jsme vynadáno oba. Frantík se hned pakoval domů. Mě maminka strčila pod pumpu a po hrubé očistě přinesla necky a tam mě kartáčem drhla snad v deseti vodách. Napřed ve studené, pak v teplé. A stejně jsem prý ještě řadu dní páchla.

Jiřinka, která mě do rybníčku strčila, řekla, že to bylo nechtěně. Všichni se tvářili, že jí věří.

Když jsem po létech zatoužila znovu se setkat s kamarádkami z dětství, byla Jiřinka první, která mě našla a pomohla mi kontaktovat i další kamarádky. Teď si s ní občas píšu, voláme si a párkrát jsme se i s partnery navštívily. To, že mě kdysi málem utopila v močůvce (a já vím, že úmyslně), je dávno odpuštěno.

S Frantíkem jsem přes svůj slib později už nekamarádila. Tak nějak vyplynulo, že on kamarádil jen s klukama a já zase s holkama. A i když jsme pak s děvčaty měli smíšenou partu, do které jsme přibraly i pár kluků, Franta mezi ně nepatřil.

Všechny bývalé kamarádky naši vesnici opustily. Bydlí ve městě nebo aspoň ve větší vesnici. Když si s nimi nedomluvím spicha a do vesničky přijedu, žádnou kamarádku tam nenajdu. Ale Frantu tam najdu vždycky. Nemáme potřebu si volat nebo psát. Ani se nenavštěvujeme. Přijedu, prohodíme pár slov a když přijedu za rok nebo za dva, klidně navážeme na minulý hovor. A mám pocit, že je to pořád můj starý kamarád. Frantu tam najdu vždycky. Žije spokojeně na svém rodném statku. Ženil se pozdě, děti nemá. V jeho případě mi to přijde zvlášť škoda.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete