Překupníci s elektronikou

Ženská, když je sama, to má těžké. Ne, že by si neuměla navařit, vyprat, vyžehlit, uklidit, časem také vykonat drobné opravy, připevnit lustr, navrtat háčky na poličku, přeprogramovat počítač. To časem i ona dokáže. Má ale menší sílu, než muž. A když je přitom ještě chudá jako kostelní myš, má to dvojnásob těžké.

V domácnosti nic nevydrží věčně a mně během krátké doby odešlo několik spotřebičů. Za prvé to byl mrazák. Měla jsem ten maličký, který se postaví na ledničku. Ledničku mám novou a malý mrazák jsem už kupovat nechtěla. Zvítězil stolitrový mrazák, do kterého se toho vleze víc a jehož cena je téměř totožná s oním maličkým. Nebylo problém mrazák vybrat, zaplatit. Ale jak ho dostat domů? Tři stovky za dovoz z prodejny jsem odmítla investovat. Jako matka samoživitelka takto rozverná nebudu. Naštěstí jsem potkala spolužáka Milana ze základní školy. „Hodím ti ho domů,“ nabídl se a já neprotestovala. Táhnout pak mrazák od auta do vchodu k výtahu, a od výtahu, který je nesmyslně v mezipatře, domů, jsem s Milanem musela pochopitelně já. Jenže pak jsem potřebovala nový sporák. Opět stejný problém. Zmínila jsem se sousedovi, s kterým jsem se radila o problému s počítačem. „Dovezu ti ho,“ nabídl se Karel.

překupníci s elektronikou Krátce nato jsem ze stejné prodejny táhla sporák se sousedem. Kamarádka, která dělá v elektru vedoucí, se asi divila. Jenže… pak se mi rozbila pračka. A protože mám tuto prodejnu elektra ráda, vybrala jsem si novou opět tam. V tu dobu jsem se vídala s kamarádem z nedalekého města. S velkou radostí mi s pračkou pomohl. Po měsíci se pračka, která měla velkou vadu, vracela na prodejnu. To mi s ní pomohl technik z autorizovaného servisu. Když zjistil, že by musel pračku opět se mnou táhnout do mého bytu v sedmém podlaží panelákového domu, byl přímo šťastný, že ji může dovézt jen na prodejnu. A přišla na řadu nová pračka. Tu jsem si vybírala s velkou opatrností. Po prostudování všech recenzí jsem si pračku objednala přes internetový obchod opět na stejnou prodejnu. A opět jsem řešila problém, kdo mi pračku doveze. Naštěstí se vracel ze zahraničí můj dlouholetý kamarád. Rosťa je něco jako můj bratr. Pomůže, poradí a je hodně veselý. „Hele, když jsi v těch nákupech, mrkni na tu televizi,“ řekl mezi řečí. Poslal mi odkaz na televizi v akci, vybavenou nějakým převratným programem, který nejspíš nevyužiji, protože až tak se v technice nevyznám. Stačí mi, že televize hraje a má pěkný obraz, dobrý zvuk. Televize nebyla drahá a já potřebovala televizi k synovi do pokoje. „Ber ji, dokud je!“, chválil televizi Rosťa. „Dobře, ale dojedeš mi pro ni a cestou vyzvedneme i tu pračku,“ kladla jsem si podmínku a Rosťa souhlasil. Televizi jsem objednala přes internet v nedalekém městě, pračku jsem zakoupila u nás, v elektru, kde jsem předtím koupila mrazák, sporák a první pračku.

Jeden den jsme se domluvili a jeli pro televizi. Při návratu domů Rosťa navrhl, že vezme při jednom také pračku. S tím jsem nesouhlasila. Televize byla dost velká a já se bála, že ji pračka rozbije. To neznáte ale Rosťu. Prosadil si svou. „Mám přece pořádný auto!“, houkl a ukázal na svůj rozměrný, notně poškrábaný a opotřebovaný automobil značky Ford. S Rosťou se nemá smysl hádat, a tak jsme zamířili na parkoviště před prodejnou s elektrem. Tam kamarád zaparkoval hned u vchodu. Vysoukal se z auta, předklonil se a dal se do rovnání televize tak, aby k ní vlezla ještě pračka. Já stála a pozorovala jeho počínání. Najednou se mu začaly sesouvat kalhoty. To je to jeho hubnutí! „Jde ti vidět zadek,“ upozornila jsem ho, ale tomu to vůbec nevadilo. Šoupal televizí, sklápěl sedadla, a kalhoty se sunuly níž a níž. „Jde ti vidět tvůj chlupatý zadek!“, zopakovala jsem, přistoupila k němu a chytla jsem kalhoty za poutka. Tak jsem mu ty kalhoty držela, aby nebudil pozdvižení. Přitom jsem se zamyslela: „Jestli tam bude ta má známá, bude se asi hodně divit.“ „Proč?“, zajímal se kamarád. A tak jsem mu vysvětlila: „Nejdřív jsem kupovala mrazák. Ten mi odvezl můj spolužák, kterého jsem potkala. Pak sporák. To se mi nabídl soused. S první pračkou mi pomohl ten kamarád, kterého jsi viděl, vracel ji technik no a druhou pračku mi stěhuješ ty.“ Cítila jsem se jako proutnice. A přitom žiji sama se synem a po špatných zkušenostech nikoho nehledám. „Toho se dá využít,“ smál se kamarád – šprýmař. A já se pomalu začala bát. „Co chceš, prosím, dělat?“, ptala jsem se zoufale. „Stačí říct, že na tolik elektroniky si prostě vyděláš. Stěhoval ti přece věci pokaždé někdo jiný?“ A mně bylo jasné, kam míří. Ale každý mě zná a ví, jak počestný, v překladu nudný, život vedu.

Konečně jsme mohli jít do prodejny. „Co jste to tam prováděli?“, smála se na mě má známá, vedoucí zmíněného elektra. A já si uvědomila, že nás celou dobu sledovala přes skleněnou výlohu prodejny. Rosťa nakonec od svého šprýmu upustil. „Jak tam dáte pračku, když tam už máte televizi?“ zajímalo ještě známou. Dostrkali jsme pračku do auta, umístili ji vedle televize, a jelo se. Já se sice cítila jako překupník s elektronikou, měla jsem ale na vše účty a na vše jsem si vydělala poctivou prací a našetřila za roky šetrného života. Vynesli jsme televizi domů, po ní jsme dotáhli i pračku, a já si oddychla.

…Snad dlouho nebudu potřebovat něco odvézt. Už teď totiž uvažuji, kdo by mi to vezl. Kamarád brzy odjíždí opět do ciziny a já nemusím mít zrovna štěstí, abych někoho potkala. Ale úspory jsou vyčerpány, nemusím se bát…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete