Příběh jednoho bývalého domu s velkým statkem

Vše mi vyprávěla známá paní, (které je již 78 let a zde se narodila), se kterou jsem se seznámila náhodně na hřbitově, jak jsem již psala v článku o našem krásném kostele. Paní se jmenuje Liduška, krásné české jméno má a její věk, bych jí v žádném případě nehádala. Když došlo na náš věk, tipovala jsem tak maximálně 65-68 let.

Vrátím se k jejímu vyprávění, které jsem doslova hltala:

Když ona byla malá holka, chodívala s maminkou do statku, která tam pracovala. Práce se týkala všeho, od pomoci paní statkářky v kuchyni, až po dojení krav, krmení prasat. Nejraději měla práci na poli nejen maminka, ale i ona, coby malá holka, ráda na vše vzpomíná a nezapomene přidat, že to bývaly krásný roky jejího života a až do dospělosti. Nebyla sama, více dětí doprovázely maminky, hlavně o prázdninách, a pokud byly děti ve škole, první jejich cesta byla za maminkami na statek. Věděly, že vždy dostanou od paní statkářky něco dobrého k snědku, nikdy na ně nezapomněla, ani s mlékem od kraviček.

Statkáři měli tři děti, jednoho syna a dvě dcery, ve věku na vdávání. Jak už to bývalo, na statku měl zůstat syn, nejen že byl prvorozený, ale dříve to tak bylo. Dcery se vždy provdaly někam jinam ke svým manželům na statek. Byla to velice vážená rodina, všichni je měli ve vesnici moc rádi, nebyli lakomí, byli velice laskaví ke svým lidem, kteří pro ně pracovali.

I přesto, že syn byl starší od sester, které se vdaly jedna po druhé, jejich bratrovi se do ženění nechtělo. Ne, že by neměl nabídky, ale na každé něco viděl a žádné děvče mu nebylo dobré. Statkář se na něj zlobil. Byl už v dosti vysokém věku a nejen on, ale i jeho žena, chtěla předat vše mladým. Oba už práce unavovala. Měli připravený krásný vejminěk (dříve se tomu tak říkávalo), byl to krásný malý domeček, pro ně dva na dožití.

Jak už to tak bývá, život přináší nejen krásné žití, ale i veliké starosti. Syn dostal těžký zápal plic a umřel.
Rodiče byli zoufalí ze ztráty syna, a když syna pochovali, měli starosti, co bude dál s jejich celým hospodářstvím? Přemýšleli, jak vše vyřešit, až se jedno našlo. Starší dcera si se svým manželem nerozuměli, ráda se odstěhovala z jeho domu do svého rodného hnízda i se svým již ročním chlapečkem.
Pomáhala, kde se dalo, babička byla šťastná, že má svého vnoučka doma a věnovala se mu, jak čas dovolil.

Když se najednou objevil manžel jejich dcery, prosil, žebronil, aby mu vše odpustila a že chce žít s nimi. Statkář nebyl nadšený, věděl o něm, že pije, což jejich dcera dlouho nechtěla rodičům říci. Ale lidé dávno vše řekli statkáři. Dcera, i přes domlouvání rodičů, vzala svého muže zpět a vše vypadalo dobře. Její manžel se choval, jak se sluší a patří.
Neuplynulo ani pět let a oba statkáři rok po sobě zemřeli. Smutek obou dcer, není třeba ani vypisovat, většina z nás máme toto za sebou a víme, jak je to strašné a smutné.

Vrátivší se manžel dcery se stal statkářem. Najednou jako když mávne kouzelným proutkem, začal opět pít a k tomu začal hrát karty. Slzy, prosby manželky se míjely účinkem a dopadlo to tak, že museli statek prodat, aby mohl vyplatit své dlužní úpisy. Manželka chodila plakat rodičům na hrob a litovala, že je neposlechla. Z peněz koupil ,,statkář" malý domeček, kam se přestěhovali a žili v bídě. Jejich chlapeček dostal zápal plic a umřel, což bylo pro maminku další rána osudu. Tatínek ze žalu, protože synka měl opravdu rád, tíhu všeho, co provedl, dohánělo k pití, až se upil k smrti. Jednoho dne ho našli lidi, co šli do práce, ve škarpě mrtvého. Tato rána osudu byla sice strašná, ale manželka už ani neplakala, neměla sílu, ta jí dávno došla. Svého manžela pohřbila a odstěhovala se s pár věcmi, které jí zbyly, vlastně jenom ošacení, ke své sestře. Ten krásný a veliký statek je již 3x prodaný, ale už dávno ztratil prý tu krásu a pozbyl názvu ,,velkostatek". Polnosti byly rozprodány na různá pole a dnes už nikoho z nás by nenapadlo, že pole patřila k sobě. Jezdíme okolo, když jedeme na houby a opravdu se mi nechce ani věřit, že to byl velkostatek. Hodně z toho bylo zbouráno a dnešní lidi, co obývají domek, je krásně opravený, ale nemají ani potuchy, jaký osud a děj domku je z dávných let.

Už se těším na další vyprávění mojí milé známé, paní Lidušky. Vše vypráví s úžasným citem, který občas doprovází i svým pláčem a mně též kapou slzy, ač jsem nikoho z příběhu neznala. Lidské osudy jsou si občas něčím podobné i přesto, že je každý osud jiný, a s jinými lidmi. Pokud budete chtít další vyprávění, ráda se s Vámi, děvčata, podělím. Liduška je v údivu, když ji žádám o další vyprávění a obdivuje můj zájem o lidské osudy lidí, které jsem neznala.

Já jí říkám, že je živá kniha, která má úžasnou paměť na svůj věk a při vyprávění umí nesmírně zaujmout posluchače. Už se mnou za ní chodí i sousedka, která tady sice bydlí 25 let, ale nikdy nic a nikdo jí nevyprávěl osudy zdejších vesnických domečků. Fotky bohužel nemám, protože by nebyly autentické.