Příběh malého Honzíka

V našem sousedství žila rodina Galovských. Máma, táta a malý syn působili na své okolí harmonicky. Tatínek Gabriel na svém synovi Honzíkovi hodně lpěl. Pak ale soused onemocněl vážnou nemocí. Zpočátku se zdálo, že rakovinu zdolá. Když se ale nemoc vrátila a usadila se v kostech, stala se veškerá léčba beznadějnou. Byl to smutný pohled, dívat se na Gabriela, bývalého sportovce, jak má zpočátku malé, posléze i větší problémy s chůzí. Nakonec Gabriel ulehl, a už nevstal. Malý Honzík měl čtyři roky, když mu táta zemřel. Iveta, jeho maminka, se zdála být zpočátku zoufalá. Uplynulo ale jen několik měsíců, a začali jsme ji vídat v doprovodu cizího muže. Honzík se netvářil příliš nadšeně. Nedivili jsme se, měl svého tatínka rád, a přestože byl ještě malý, jeho odchod špatně snášel.

Už půl roku po úmrtí pana Galovského se cizí muž přistěhoval do bytu k Ivetě a jejímu synovi. Později jsme slýchali, když byla sousedka v práci, jak cizí muž hlasitě vychovává malého Honzíka. Nepřipadalo nám to vhodné. Vždyť to nebylo jeho dítě a nedlouho předtím přišel malý o tatínka. Několik lidí to Ivetě řeklo. Ta je odkázala na to, aby se starali sami o sebe. Vinula se k novému příteli a vůbec nevnímala, že ten se k jejímu dítěti špatně chová.

Když se vše dozvěděl Pavel, bratr zesnulého Gabriela, rozhodl se zabojovat o Honzíka. Spolu s ženou zažádali o svěření synovce do jejich péče. Měli tehdy malou dceru, která si s Honzíkem rozuměla. Nebyl pro ně problém postarat se o synovce.

Proběhl soud, kde Iveta vypovídala, jak se o Honzíka stará a miluje ho. Přišel i nový „strejda“, který tvrdil, jak má malého chlapečka rád. A že je občas přísný? Záleží mu na tom, aby z Honzíka vyrostl dobrý člověk. Soud neměl důvod matce syna odejmout.

Zamilovaná Iveta se víc a víc starala o nového přítele a méně času měla na syna. Honzík zůstával často sám doma a ti dva jezdili po výletech sami. Navíc, a to jsme si byli jistí, k financování nového života používali také peníze, které zdědil Honzík po otci. Iveta měla nad penězi dohled, a ten dohled si vykládala po svém. Víc a víc se uchylovala k výběrům nemalých finančních částek.

Tehdy přišel Pavel, Honzíkův strýček, aby Ivetě domluvil. Záleželo mu na synovci. Iveta si ale tvrdila své a vůbec se návštěvou švagra nenechala rozhodit. Dopadlo to tak, že Honzík jednoho večera, kdy jeho maminka byla zase v práci a měl na něj dohlížet cizí strejda, který bydlel v jejich bytě, nosil tatínkovy košile a řídil jeho auto, utekl z domu. Nemohl to tam už vydržet. Nový Ivetin přítel si toho ani nevšiml. Když na to Iveta po návratu z práce přišla, věděla, kde syna hledat. Tu noc ovšem Pavel se ženou odmítli Honzíka, který už spal, vydat. A tak Honzík zůstal u strejdy a tety až do rána. Ráno se chtěla Iveta vydat na policii, aby oznámila únos syna jeho strýcem. Po svém probuzení měla ale jiné starosti. V ložnici vedle ní nikdo neležel. Společně s přítelem zmizel i zbytek peněz, co zbyly z dědictví pro Honzíka. A tak se Iveta vydala na policii kvůli zcela jiné události. Oznámila krádež, které se její nový přítel dopustil. Zůstala pak sama doma.

Díky naší legislativě by asi soud opět vrátil chlapce domů k matce. Ta ale neunesla odchod svého přítele a krádež, které se dopustil, a začala holdovat alkoholu. Malý Honzík zůstal dočasně v péči svého strýce a jeho ženy. Konečně byl opět šťastný. Hodný strejda s tetou se o něj starali, měl malou kamarádku v podobě své sestřenice a v novém domově se mu líbilo víc, než doma.

Ač to bylo jen předběžné opatření, Honza v rodině už zůstal. Jeho máma po čase zjistila, že když už nemá manžela, ani peníze, je jí samotné se skleničkou nebo lahví něčeho ostřejšího docela dobře. Honzíkovi také už nechyběla. Měl své doma, kde ho všichni měli rádi.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10